Čtvrtá kniha žalmů - PANOVNÍKU, U TEBE JSME MĚLI DOMOV
1 Modlitba Mojžíše, muže Božího. Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! 2 Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. 3 Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ 4 Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. 5 Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno: 6 zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne. 7 Pro tvůj hněv spějeme k svému konci zděšeni tvým rozhořčením. 8 Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy. 9 Pro tvou prchlivost naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta. 10 Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. 11 Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál? 12 Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. 13 Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat ? Měj se svými služebníky soucit, 14 nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat. 15 Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo. 16 Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! 17 Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!
1Ein Gebet von Mose, dem Mann Gottes. Herr, seit Menschengedenken warst du unser Schutz.[1]2Du, Gott, warst schon, bevor die Berge geboren wurden und die Erde unter Wehen entstand, und du bleibst in alle Ewigkeit.3Du sagst zum Menschen: »Werde wieder Staub!« So bringst du ihn dorthin zurück, woher er gekommen ist. (Gn 3,19; Ž 103,14; Ž 146,4)4Für dich sind tausend Jahre wie ein Tag, so wie gestern – im Nu vergangen, so kurz wie ein paar Nachtstunden. (2P 3,8)5Du scheuchst die Menschen fort, sie verschwinden wie ein Traum.[2] Sie sind vergänglich wie das Gras: (Jb 14,2; Ž 102,12; Ž 103,15; Iz 40,6; 1P 1,24)6Morgens noch grünt und blüht es, am Abend schon ist es verwelkt.7Weil du zornig bist und dich gegen uns stellst, sind wir verloren und müssen vergehen.8Denn du siehst die geheimsten Fehler; alle unsere Vergehen deckst du auf.9Dein Zorn liegt schwer auf unserem Leben, darum ist es so flüchtig wie ein Seufzer.10Siebzig Jahre sind uns zugemessen, wenn es hoch kommt, achtzig – doch selbst die besten davon sind Mühe und Last! Wie schnell ist alles vorbei und wir sind nicht mehr! (Ž 39,5)11Doch wer begreift schon, wie furchtbar dein Zorn ist, und wer nimmt ihn sich zu Herzen?12Lass uns erkennen, wie kurz unser Leben ist, damit wir zur Einsicht kommen!13HERR, wie lange zürnst du uns noch? Hab doch Erbarmen mit uns und wende dich uns wieder zu! (Ž 13,2)14Lass uns jeden Morgen spüren, dass du zu uns hältst, dann sind unsere Tage erfüllt von Jubel und Dank. (Ž 59,17)15Viele Jahre hast du Unglück über uns gebracht; gib uns nun ebenso viele Freudenjahre!16Lass uns noch erleben, dass du eingreifst, zeig unseren Kindern deine große Macht!17Herr, unser Gott, sei freundlich zu uns! Lass unsere Arbeit nicht vergeblich sein! Ja, Herr, lass gelingen, was wir tun!