1 Pro předního zpěváka, žalm Davidův. Bože, má chválo, nestav se hluchým, 2 když se na mě rozevřela ústa svévolná a lstivá! Zrádným jazykem mě napadají, 3 slovy nenávistnými mě zasypali, bojují proti mně bez důvodu. 4 Osočují mě za moji lásku, zatímco se modlím. 5 Za dobro mě zavalují zlobou, za mou lásku nenávistí. 6 Postav proti němu svévolníka, po jeho pravici žalobce ať stane. 7 Ať dopadne jako svévolník, až bude souzen; jeho modlitba ať je mu počítána za hřích. 8 Dny ať jsou mu ukráceny, jeho pověření ať převezme jiný. 9 Jeho synové ať sirotky se stanou, jeho žena vdovou. 10 Jeho synové ať toulají se po žebrotě, ze svých rozvalin ať chodí prosit. 11 Na všechno, co má, ať políčí si lichvář, co vytěžil, cizáci ať loupí. 12 Ať nemá nikoho, kdo by mu nadále prokázal milosrdenství, kdo by se smiloval nad sirotky po něm. 13 Jeho potomstvo buď vymýceno, jeho jméno smazáno buď v příštím pokolení. 14 Ať Hospodin pamatuje na nepravost jeho otců a hřích jeho matky vymazán ať není. 15 Ať je má Hospodin ustavičně před očima, ať vymýtí ze země památku po nich 16 za to, že nepamatoval na milosrdenství, ale pronásledoval člověka poníženého a ubohého, chtěl usmrtit zkrušeného v srdci. 17 Miloval zlořečení, ať ho postihne! O požehnání nestál, ať se ho vzdálí! 18 Zlořečení oblékal jak šaty; ať mu pronikne nitrem jak voda, ať mu prostoupí kosti jak olej. 19 Ať mu je jako roucho, kterým se halí, opaskem, kterým se přepásává ustavičně. 20 To ať si vyslouží od Hospodina ti, kteří mě osočují, kteří proti mně zlovolně mluví. 21 Ty však, Panovníku Hospodine, ukaž na mně pro své jméno, jak je tvé milosrdenství dobrotivé, vysvoboď mě! 22 Jsem ponížený ubožák, v nitru mám zraněné srdce. 23 Odcházím jako stín, který se prodlužuje, jako luční kobylka jsem smeten. 24 V kolenou se podlamuji postem, bez oleje chátrá moje tělo. 25 Jsem jim jenom pro potupu, jak mě vidí, potřásají hlavou. 26 Pomoz mi, můj Bože, Hospodine, podle svého milosrdenství mě zachraň, 27 aby poznali, že tvá ruka to byla, žes to učinil ty, Hospodine. 28 Jen ať zlořečí, ale ty žehnej! Když povstali, ať je stihne hanba, a tvůj služebník se zaraduje. 29 Stud ať poleje ty, kdo mě osočují, hanbou ať se zahalí jak pláštěm. 30 Moje ústa vzdají Hospodinu velkou chválu, mezi mnohými ho budu chválit, 31 neboť stanul po pravici ubožáku, aby ho zachránil před jeho soudci.
1Ein Lied Davids. Du, Gott, dem ich meine Danklieder singe, schweige nicht länger!2Gewissenlose Verleumder klagen mich an, nichts als Lügen höre ich von ihnen. (Ž 27,12; Ž 31,18; Ž 52,6; Ž 62,5; Ž 64,4; Ž 69,5)3Mit gehässigen Reden umringen sie mich, grundlos dringen sie auf mich ein.4Für meine Freundschaft feinden sie mich an; ich aber habe für sie gebetet. (Jr 15,11)5Gutes vergelten sie mir mit Bösem, meine Liebe erwidern sie mit Hass.6Berufe einen Richter gegen meinen Feind,[1] einen, der so gewissenlos ist wie er selbst, und einen harten Ankläger neben ihn! (Ž 94,20)7Am Ende muss er als schuldig dastehen, selbst sein Gebet soll als Verbrechen gelten!8Nur wenige Jahre soll sein Leben dauern und seine Stellung soll ein anderer bekommen! (Sk 1,20)9Seine Kinder sollen Waisen werden und seine Frau eine schutzlose Witwe!10In Trümmern sollen seine Kinder hausen und von dort aus als Bettler umherirren!11Seinen ganzen Besitz sollen Gläubiger nehmen und Fremde den Ertrag seiner Arbeit rauben!12Es darf niemand mehr geben, der sein Andenken ehrt und Mitleid hat mit seinen verwaisten Kindern!13Seine Nachkommen sollen ausgerottet werden, in der nächsten Generation sei ihr Name vergessen!14Der HERR rechne ihm das Unrecht seiner Vorväter an, auch die Schuld seiner Mutter bleibe ungetilgt!15Nichts davon soll der HERR vergessen! Die Namen dieser Leute lösche er aus, damit niemand im Land mehr an sie denkt!16Denn dieser Mensch hat nie daran gedacht, einem anderen Güte zu erweisen. Die Armen und Bedürftigen hat er verfolgt, die Hoffnungslosen in den Tod getrieben.17Er hat den Fluch geliebt, darum soll der Fluch ihn treffen; er hat sich geweigert, andere zu segnen, darum soll der Segen von ihm weichen.18Er hat mit einem Fluch seine Unschuld beteuert[2] und sich in diesen Fluch gehüllt, als wäre er ein schützender Mantel. Und der Fluch ist in ihn eingedrungen wie Wasser, das man trinkt, wie Öl, mit dem man sich einreibt. (Nu 5,17)19Darum soll der Fluch nun bei ihm bleiben, ihn umhüllen wie sein Hemd, ihn für immer umschließen wie sein Gürtel!20So soll der HERR verfahren mit allen meinen Feinden, die mich beschuldigen und verleumden!21HERR, mein Gott, es geht um deine Ehre! Erweise mir deine große Güte und rette mich! (Ž 115,1; Ž 143,11)22Ich bin arm und hilflos und im Innersten verwundet.23Ich schwinde dahin wie ein Schatten vor der Nacht; man schüttelt mich ab wie ein lästiges Insekt.24Vom vielen Fasten wanken mir die Knie, vor Entbehrung ist mein Körper abgemagert.25Meine Feinde verhöhnen mich, wenn sie mich sehen, und schütteln verächtlich ihre Köpfe.26HERR, mein Gott, steh mir bei! Hilf mir, ich rechne mit deiner Güte!27Lass sie erkennen, dass du es tust, dass du, HERR, alles so gefügt hast!28Sie verfluchen mich, du aber wirst mich segnen. Sie greifen mich an und werden unterliegen, ich aber werde voll Freude sein.29Sie alle, die mich beschuldigen – Schimpf und Schande soll über sie kommen, sie völlig umhüllen wie ein Mantel!30Ich will dem HERRN danken mit lauter Stimme, in der großen Menge will ich ihn preisen!31Denn er wird dem Wehrlosen beistehen und ihn retten vor seinen Richtern, die ihn zum Tod verurteilen wollen.