— Proti Týru - Na nedobytný Týr přitáhnou Babylóňané a jeho pád naplní hrůzou všechny ostrovy.
1 V jedenáctém roce, prvního dne měsíce, stalo se ke mně slovo Hospodinovo:2 „Lidský synu, protože Týr o Jeruzalému říká: ‚Ha, je rozbit, on, vrata národů, otevřel se mi vstříc, naplním se tím, co je v troskách.‘ 3 Proto praví Panovník Hospodin toto: Jsem proti tobě, Týre, přivedu na tebe mnohé pronárody, jako když moře přivádí svá vlnobití. 4 Zničí hradby Týru, zboří jeho věže; i prach z něho smetu, učiním jej holou skálou. 5 Staneš se místem v moři, kde se suší sítě. Já jsem promluvil, je výrok Panovníka Hospodina, lupem pronárodů se stane. 6 Jeho dcery, které jsou na poli, budou povražděny mečem. I poznají, že já jsem Hospodin.“ 7 Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, od severu přivádím na Týr Nebúkadnesara, krále babylónského, krále králů, s koni, vozy a jezdci, a shromáždění početného lidu. 8 Tvé dcery na poli povraždím mečem. Zřídí proti tobě obléhací valy, navrší proti tobě násep, postaví proti tobě pavézy. 9 Beranem bude bušit do tvých hradeb, tvé věže rozmetá svou zbrojí. 10 Pokryje tě prach, zvířený spoustou jeho koní, tvé hradby se budou otřásat rachotem jeho jízdy, kol a vozů, až vstoupí do tvých bran, jako se vstupuje do poraženého města. 11 Kopyta jeho koní zdusají všechny tvé ulice, tvůj lid povraždí mečem, posvátné sloupy tvé moci klesnou na zem. 12 Ukořistí tvé jmění, uloupí tvé zboží, zboří tvé hradby a rozmetají tvé skvělé domy; tvé kamení, dříví i prach svrhnou do vod. 13 Učiním přítrž hluku tvých písní, už se nebude rozléhat zvuk tvých citer. 14 Učiním tě holou skálou, budeš místem, kde se suší sítě, nikdy už nebudeš vystavěn, neboť já, Hospodin, jsem promluvil, je výrok Panovníka Hospodina.“ 15 Toto praví Panovník Hospodin o Týru: „Což se nebudou ostrovy otřásat rachotem tvého pádu a sténáním skolených při hrozném vraždění uprostřed tebe?16 Ze svých trůnů sestoupí všechna knížata moře, sejmou své pláště, vysvlečou svá pestrá roucha, jejich šatem se stane třesení, posadí se na zem a budou se neustále třást úděsem nad tebou.17 A začnou nad tebou pět žalozpěv: ‚Jak jsi zmizelo z moří, ty město obydlené, vychvalované! Silné bylo na moři i se svými obyvateli, z nichž padal děs na všechny sídlící kolem. 18 Nyní, v den tvého pádu, se třesou ostrovy. Mořské ostrovy pojala hrůza nad tvým zánikem.‘“ 19 Toto praví Panovník Hospodin: „Učiním z tebe město ležící v troskách, stejné jako města dávno neobydlená, přivedu na tebe propastnou tůň, přikryje tě obrovské vodstvo.20 Srazím tě s těmi, kdo sestupují do jámy, k lidu předvěkému, usadím tě v nejhlubších útrobách země jako odvěké trosky s těmi, kdo sestupují do jámy, a nebudeš už obýván. Tak se proslavím v zemi živých.21 Dám tě za odstrašující příklad, zanikneš. Budou tě hledat, ale nikdy, navěky, tě nenajdou, je výrok Panovníka Hospodina.“
1Es geschah im elften Jahr am ersten Tag des Monats, da erging das Wort des HERRN an mich:2Menschensohn, weil Tyrus über Jerusalem sagte: Ha, das Tor zu den Völkern ist zerbrochen; es fällt mir zu. Ich kann mich mästen; sie ist verwüstet!, (Iz 23,1; Ez 25,3; Ez 36,2; Am 1,9)3darum - so spricht GOTT, der Herr:
Siehe, jetzt gehe ich gegen dich vor, Tyrus, / und lasse viele Völker gegen dich anbranden, /
wie das Meer seine Wogen anbranden lässt.4Sie zerstören die Mauern von Tyrus / und seine Türme reißen sie ein.
Sein Erdreich schwemme ich weg, / zum nackten Felsen mache ich es.5Ein Platz zum Trocknen der Netze / wird es mitten im Meer;
denn ich habe gesprochen - Spruch GOTTES, des Herrn. / Es wird eine Beute der Nationen.6Seine Töchter auf dem Festland / werden vom Schwert erschlagen.
Dann wird man erkennen, / dass ich der HERR bin.7Denn so spricht GOTT, der Herr:
Siehe, ich führe Nebukadnezzar, den König von Babel, / den König der Könige,
von Norden gegen Tyrus heran, / mit Rossen und Wagen und Reitern,
mit einem großen Aufgebot, / einem gewaltigen Heer. (Jr 27,6; Jr 46,26; Ez 29,17)8Deine Töchter auf dem Festland / wird er mit dem Schwert erschlagen.
Er baut dir gegenüber einen Belagerungswall, / schüttet einen Damm gegen dich auf
und errichtet ein Schilddach. (2Kr 25,1; Ez 4,1; Ez 21,27)9Seinen Sturmbock setzt er an
zum Stoß gegen deine Mauern, / deine Türme reißt er mit seinem Brecheisen ein.10Ihre Staubwolke wird dich bedecken, / so viele Pferde hat er.
Unter dem Dröhnen der Reiter und Räder und Wagen / erzittern deine Mauern,
wenn er durch deine Tore eindringt, wie man eindringt / in eine Stadt voller Breschen.11Mit den Hufen seiner Pferde / zerstampft er all deine Straßen.
Mit dem Schwert erschlägt er dein Volk / und deine mächtigen Säulen stürzt er zu Boden.12Sie plündern deinen Besitz / und rauben dir deine Waren.
Deine Mauern reißen sie ein. / Sie zerstören die prächtigen Bauten.
Deine Steine, deine Balken, deinen ganzen Schutt / werfen sie mitten ins Wasser.13So mache ich deinen lärmenden Liedern ein Ende, / vom Klang deiner Zithern ist nichts mehr zu hören. (Iz 24,8; Jr 25,10; Am 5,23; Zj 18,22)14Zum nackten Felsen mache ich dich. / Du wirst ein Platz zum Trocknen der Netze.
Man baut dich nie wieder auf; / denn ich, der HERR, habe gesprochen - Spruch GOTTES, des Herrn.15So spricht GOTT, der Herr, zu Tyrus: Ist es nicht so, dass die Inseln erzittern beim Getöse deines Sturzes, beim Gestöhn der zu Tode Getroffenen, beim mörderischen Blutbad in deiner Mitte?16Dann steigen alle Fürsten des Meeres von ihren Thronen herab, sie legen ihre Mäntel ab und ziehen ihre bunt gewebten Kleider aus. Sie hüllen sich in Schrecken und setzen sich auf den Boden; immer wieder erfasst sie ein Zittern und sie sind entsetzt über dich. (Jon 3,6)17Sie stimmen die Totenklage über dich an und sagen zu dir:
Ach, wie bist du zerstört, / die bewohnt war vom Meer her,
die ruhmreiche Stadt, / einst eine Macht auf dem Meer,
sie und ihre Bewohner, / die durch alle ihre Bewohner Schrecken verbreitete. (Zj 18,9)18Nun aber entsetzen sich die Inseln / am Tag deines Sturzes.
Bestürzt sind die Inseln im Meer / über dein Ende. (Iz 41,5)19Denn so spricht GOTT, der Herr: Ich mache dich zur verwüsteten Stadt; dann wirst du wie die Städte sein, die nicht mehr bewohnt sind. Die Urflut lasse ich steigen, sodass gewaltige Wassermassen dich zudecken.20Ich stoße dich zu denen hinab, die in die Grube gesunken sind, zum Volk der Vorzeit. Ich weise dir einen Wohnsitz zu in den Tiefen der Erde, wie ewige Trümmer, bei denen, die in die Grube gesunken sind, damit du nicht mehr bewohnt wirst. Aber im Land der Lebenden gebe ich eine Zierde. (Iz 14,11; Ez 31,14; Ez 32,18)21Zu einem Bild des Schreckens mache ich dich. Du bist nicht mehr da, und wer dich sucht, wird dich in Ewigkeit nicht finden - Spruch GOTTES, des Herrn. (Ez 27,36; Ez 28,19; Zj 18,21)