2. Samuelova 14 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

1 Jóab, syn Serújin, poznal, že král je Abšalómovi nakloněn. 2 Poslal tedy Jóab do Tekóje pro moudrou ženu a řekl jí: „Předstírej smutek, oblékni si smuteční šaty a nemaž se olejem. Vydávej se za ženu, která již po mnoho dní drží smutek nad mrtvým. 3 Předstoupíš před krále a promluvíš k němu takto.“ A Jóab ji naučil, co má mluvit. 4 Tekójská žena s králem promluvila. Padla tváří k zemi, klaněla se a zvolala: „Pomoz, králi!“ 5 Král se jí zeptal: „Co je ti?“ Ona odvětila: „Ach, jsem ovdovělá žena, muž mi zemřel. 6 Tvá otrokyně měla dva syny. Ti se spolu na poli pohádali a nebylo nikoho, kdo by je od sebe odtrhl. Jeden udeřil druhého a usmrtil ho. 7 A teď celé příbuzenstvo povstalo proti tvé otrokyni a žádají: Vydej nám bratrovraha, ať ho usmrtíme za život jeho bratra, kterého zavraždil. Ať vyhladíme i dědice. Tak chtějí uhasit i tu jiskřičku, která mi zbývá, aby po mém muži nezůstalo na zemi ani jméno ani potomstvo.“ 8 Král ženě řekl: „Jdi do svého domu a já o tobě rozhodnu.“ 9 Ale tekójská žena králi odvětila: „Králi, můj pane, nechť je ta vina na mně a na domu mého otce, avšak král a jeho trůn ať je bez viny.“ 10 Král prohlásil: „Kdo by proti tobě mluvil, toho přiveď ke mně a víckrát se tě nedotkne.“ 11 Ona řekla: „Nechť prosím král pamatuje na Hospodina, svého Boha, aby krevní mstitel neusiloval dál o zkázu a aby mého syna nezahladili.“ On prohlásil: „Jakože živ je Hospodin, ani vlas tvého syna nepadne na zem!“ 12 Žena odvětila: „Nechť smí tvá otrokyně králi, svému pánu, povědět ještě něco.“ Řekl: „Mluv.“ 13 Žena pravila: „Proč ty smýšlíš právě tak proti Božímu lidu? Když král vyslovil toto slovo, jako by obvinil sebe, že neumožnil návrat tomu, kterého zahnal. 14 Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat. Bůh však nechce život odejmout a velmi se rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro. 15 Nyní jsem tedy přišla, abych králi, svému pánu, přednesla tuto řeč, protože jsem se bála lidu. Tvá otrokyně si řekla: Promluvím ke králi. Snad král prosbu své služebnice splní. 16 Král zajisté vyslyší a vyprostí svou služebnici ze spárů muže, který usiluje vyhladit mě i s mým synem z Božího dědictví. 17 Tvá otrokyně si řekla: Kéž slovo krále, mého pána, přinese uklidnění, vždyť král, můj pán, je jako Boží posel a rozlišuje dobro a zlo. Hospodin, tvůj Bůh, buď s tebou!“ 18 I odpověděl král ženě: „Nezatajuj přede mnou, nač se tě zeptám.“ Žena řekla: „Mluv prosím, králi, můj pane.“ 19 Král se zeptal: „Nemá v tom všem ruce Jóab?“ Žena odpověděla: „Jakože je živa tvá duše, králi, můj pane, nelze uhnout napravo ani nalevo od ničeho, co král, můj pán, vyřkne. Tvůj služebník Jóab to byl, kdo mi dal příkaz a kdo tvou otrokyni naučil všemu, co má mluvit. 20 Jen proto, aby se tato záležitost stočila žádoucím směrem, dopustil se tvůj služebník Jóab této věci. Můj pán je však moudrý, tak moudrý jako Boží posel, a pozná vše, co se na zemi děje.“ 21 I řekl král Jóabovi: „Hle, již jsem to zařídil. Jdi, přiveď mládence Abšalóma zpátky.“ 22 Tu padl Jóab tváří k zemi, klaněl se a dobrořečil králi. Řekl: „Dnes tvůj služebník poznal, že u tebe nalezl přízeň, králi, můj pane, když král prosbu svého služebníka splnil.“ 23 Jóab se hned odebral do Gešúru a přivedl Abšalóma do Jeruzaléma. 24 Ale král nařídil: „Ať se uchýlí do svého domu. Moji tvář nespatří.“ Abšalóm se tedy uchýlil do svého domu a královu tvář nespatřil. 25 V celém Izraeli nebyl nikdo pro svou krásu tak vyhlášený jako Abšalóm. Od hlavy k patě nebylo na něm poskvrny. 26 Když si dával ostříhat hlavu – dával se stříhat koncem každého roku, poněvadž ho vlasy tížily tak, že se stříhat musel –, váha vlasů z jeho hlavy byla dvě stě šekelů královské váhy. 27 Abšalómovi se narodili tři synové a jedna dcera jménem Támar. Byla to žena krásného vzhledu. 28 Abšalóm bydlel v Jeruzalémě dva roky, aniž spatřil královu tvář. 29 Pak poslal Abšalóm pro Jóaba, aby ho vyslal ke králi, ale on k němu přijít nechtěl. Poslal pro něho ještě podruhé, ale on zase nechtěl přijít. 30 Proto řekl svým služebníkům: „Hleďte, Jóab má díl pole vedle mého a má tam ječmen. Jděte a vypalte jej.“ Abšalómovi služebníci ten díl vypálili. 31 Hned nato se Jóab vypravil do domu k Abšalómovi a vyčítal mu: „Proč tvoji služebníci vypálili díl, který mi patří?“ 32 Abšalóm Jóabovi odpověděl: „Hle, poslal jsem ti vzkaz, abys přišel sem, že tě vyšlu ke králi s dotazem: Proč jsem přišel z Gešúru? Bylo by mi lépe, kdybych tam byl zůstal. Nyní chci spatřit královu tvář. Je-li na mně vina, ať mě vydá na smrt!“ 33 Jóab předstoupil před krále a oznámil mu to a král dal Abšalóma zavolat. Ten před krále předstoupil a klaněl se před králem tváří až k zemi. I políbil král Abšalóma.

English Standard Version

od Crossway

Absalom Returns to Jerusalem

1 Now Joab the son of Zeruiah knew that the king’s heart went out to Absalom. (2S 13,39) 2 And Joab sent to Tekoa and brought from there a wise woman and said to her, “Pretend to be a mourner and put on mourning garments. Do not anoint yourself with oil, but behave like a woman who has been mourning many days for the dead. (Rt 3,3; 2S 12,20; 2Pa 11,6; 2Pa 20,20; Am 1,1)

Rt 3,32S 12,202Pa 11,62Pa 20,20Am 1,1

3 Go to the king and speak thus to him.” So Joab put the words in her mouth. (Ex 4,15; 2S 14,19) 4 When the woman of Tekoa came to the king, she fell on her face to the ground and paid homage and said, “Save me, O king.” (2S 1,2; 2Kr 6,26) 5 And the king said to her, “What is your trouble?” She answered, “Alas, I am a widow; my husband is dead. (2S 12,1) 6 And your servant had two sons, and they quarreled with one another in the field. There was no one to separate them, and one struck the other and killed him. 7 And now the whole clan has risen against your servant, and they say, ‘Give up the man who struck his brother, that we may put him to death for the life of his brother whom he killed.’ And so they would destroy the heir also. Thus they would quench my coal that is left and leave to my husband neither name nor remnant on the face of the earth.” (Gn 45,7; Mt 21,38; Mk 12,7; L 20,14)

Gn 45,7Mt 21,38Mk 12,7L 20,14

8 Then the king said to the woman, “Go to your house, and I will give orders concerning you.” 9 And the woman of Tekoa said to the king, “On me be the guilt, my lord the king, and on my father’s house; let the king and his throne be guiltless.” (1S 25,24) 10 The king said, “If anyone says anything to you, bring him to me, and he shall never touch you again.” 11 Then she said, “Please let the king invoke the Lord your God, that the avenger of blood kill no more, and my son be not destroyed.” He said, “As the Lord lives, not one hair of your son shall fall to the ground.” (Nu 35,19; Nu 35,21; Dt 19,12; Rt 3,13; 1S 14,45; Sk 27,34)

Nu 35,19Nu 35,21Dt 19,12Rt 3,131S 14,45Sk 27,34

12 Then the woman said, “Please let your servant speak a word to my lord the king.” He said, “Speak.” 13 And the woman said, “Why then have you planned such a thing against the people of God? For in giving this decision the king convicts himself, inasmuch as the king does not bring his banished one home again. (Sd 20,2; 2S 13,37) 14 We must all die; we are like water spilled on the ground, which cannot be gathered up again. But God will not take away life, and he devises means so that the banished one will not remain an outcast. (Nu 35,15; Nu 35,25; Nu 35,28; 1S 7,6)

Nu 35,15Nu 35,25Nu 35,281S 7,6

15 Now I have come to say this to my lord the king because the people have made me afraid, and your servant thought, ‘I will speak to the king; it may be that the king will perform the request of his servant. 16 For the king will hear and deliver his servant from the hand of the man who would destroy me and my son together from the heritage of God.’ (1S 26,19) 17 And your servant thought, ‘The word of my lord the king will set me at rest,’ for my lord the king is like the angel of God to discern good and evil. The Lord your God be with you!” (1S 29,9; 2S 19,27) 18 Then the king answered the woman, “Do not hide from me anything I ask you.” And the woman said, “Let my lord the king speak.” 19 The king said, “Is the hand of Joab with you in all this?” The woman answered and said, “As surely as you live, my lord the king, one cannot turn to the right hand or to the left from anything that my lord the king has said. It was your servant Joab who commanded me; it was he who put all these words in the mouth of your servant. (1S 1,26; 2S 14,3) 20 In order to change the course of things your servant Joab did this. But my lord has wisdom like the wisdom of the angel of God to know all things that are on the earth.” (2S 14,17) 21 Then the king said to Joab, “Behold now, I grant this; go, bring back the young man Absalom.” 22 And Joab fell on his face to the ground and paid homage and blessed the king. And Joab said, “Today your servant knows that I have found favor in your sight, my lord the king, in that the king has granted the request of his servant.” (1Kr 8,66) 23 So Joab arose and went to Geshur and brought Absalom to Jerusalem. (2S 13,38) 24 And the king said, “Let him dwell apart in his own house; he is not to come into my presence.” So Absalom lived apart in his own house and did not come into the king’s presence. 25 Now in all Israel there was no one so much to be praised for his handsome appearance as Absalom. From the sole of his foot to the crown of his head there was no blemish in him. (Dt 28,35; Jb 2,7; Iz 1,6) 26 And when he cut the hair of his head (for at the end of every year he used to cut it; when it was heavy on him, he cut it), he weighed the hair of his head, two hundred shekels^[1] by the king’s weight. (Ez 44,20) 27 There were born to Absalom three sons, and one daughter whose name was Tamar. She was a beautiful woman. (2S 18,18) 28 So Absalom lived two full years in Jerusalem, without coming into the king’s presence. 29 Then Absalom sent for Joab, to send him to the king, but Joab would not come to him. And he sent a second time, but Joab would not come. 30 Then he said to his servants, “See, Joab’s field is next to mine, and he has barley there; go and set it on fire.” So Absalom’s servants set the field on fire.^[2] 31 Then Joab arose and went to Absalom at his house and said to him, “Why have your servants set my field on fire?” 32 Absalom answered Joab, “Behold, I sent word to you, ‘Come here, that I may send you to the king, to ask, “Why have I come from Geshur? It would be better for me to be there still.” Now therefore let me go into the presence of the king, and if there is guilt in me, let him put me to death.’” (1S 20,8; 2S 14,23) 33 Then Joab went to the king and told him, and he summoned Absalom. So he came to the king and bowed himself on his face to the ground before the king, and the king kissed Absalom.