Jób 29 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

ZÁVĚREČNÁ SLOVA JÓBOVA - — Vzpomínky na zašlé štěstí

1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: 2 „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, 3 kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, 4 jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, 5 kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, 6 kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. 7 Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, 8 mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, 9 velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, 10 hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. 11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, 12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by pomohl. 13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. 14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. 15 Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, 16 ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, 17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. 18 Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. 19 Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. 20 Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘ 21 Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; 22 po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa. 23 Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. 24 Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. 25 Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.

Bible, překlad 21. století

od Biblion

Jobova závěrečná řeč

1 A Job pokračoval ve své promluvě: 2 „Kéž by mi bylo jako za dávných časů, za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou, 3 kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou a v jeho světle jsem chodil tmou! 4 Jako tenkrát v mém nejlepším věku, kdy Bůh byl mému stanu přítelem, 5 kdy ještě Všemohoucí býval se mnou a mé děti všude kolem mě. 6 Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně, ze skály prýštily mi proudy oleje. 7 Když jsem chodíval k městské bráně, abych své místo na prostranství zaujal, 8 mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě, kmeti vstávali mi na pozdrav, 9 přední mužové své řeči přerušili, ruku si kladli na ústa, 10 hlasy hodnostářů umlkaly, jazyk jim přilnul na patra. 11 Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil, kdo jen mě zahlédl, chválil mě, 12 chudáka v jeho křiku že vysvobozuji a také sirotka, jenž nemá zastánce. 13 Snášela se na mě žehnání umírajících, vdově jsem vracel radost do srdce. 14 Jak šatem jsem se halil spravedlností, právo mi bylo pláštěm i turbanem. 15 Byl jsem očima pro slepé a nohama pro chromé, 16 otcem jsem býval pro chudé, zasazoval se o právo cizince. 17 Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet z čelistí jsem jim vyrval úlovek. 18 Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě, až mých dnů bude jak písku u moře. 19 Mé kořeny budou sahat až k vodě, rosa bude nocovat v mé koruně. 20 Má sláva stále čerstvá zůstane, můj luk stále pevný v ruce mé.‘ 21 Naslouchali mi napjatě, tiše očekávali rady mé. 22 Neměli co dodat po mém slově, má řeč je svlažovala jako krůpěje. 23 Čekávali na mě jak na déšť, na jarní vláhu čekali dychtivě. 24 Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit, světlo mé tváře nechtěli zaplašit. 25 Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr, žil jsem jako král ve své družině, jako ten, kdo těší truchlivé.

Bible Kralická

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl: 2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával, 3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech, 4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém, 5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé, 6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje, 7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. 8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. 9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. 10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. 11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, 12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. 13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. 14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj. 15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému. 16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se. 17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež. 18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny. 19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých. 20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se. 21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé. 22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má. 23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému. 24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali. 25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Slovo na cestu

od Biblica

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

New International Version

od Biblica

Job’s final defence

1 Job continued his discourse: 2 ‘How I long for the months gone by, for the days when God watched over me, 3 when his lamp shone on my head and by his light I walked through darkness! 4 Oh, for the days when I was in my prime, when God’s intimate friendship blessed my house, 5 when the Almighty was still with me and my children were around me, 6 when my path was drenched with cream and the rock poured out for me streams of olive oil. 7 ‘When I went to the gate of the city and took my seat in the public square, 8 the young men saw me and stepped aside and the old men rose to their feet; 9 the chief men refrained from speaking and covered their mouths with their hands; 10 the voices of the nobles were hushed, and their tongues stuck to the roof of their mouths. 11 Whoever heard me spoke well of me, and those who saw me commended me, 12 because I rescued the poor who cried for help, and the fatherless who had none to assist them. 13 The one who was dying blessed me; I made the widow’s heart sing. 14 I put on righteousness as my clothing; justice was my robe and my turban. 15 I was eyes to the blind and feet to the lame. 16 I was a father to the needy; I took up the case of the stranger. 17 I broke the fangs of the wicked and snatched the victims from their teeth. 18 ‘I thought, “I shall die in my own house, my days as numerous as the grains of sand. 19 My roots will reach to the water, and the dew will lie all night on my branches. 20 My glory will not fade; the bow will be ever new in my hand.” 21 ‘People listened to me expectantly, waiting in silence for my counsel. 22 After I had spoken, they spoke no more; my words fell gently on their ears. 23 They waited for me as for showers and drank in my words as the spring rain. 24 When I smiled at them, they scarcely believed it; the light of my face was precious to them.^[1] 25 I chose the way for them and sat as their chief; I dwelt as a king among his troops; I was like one who comforts mourners.