1Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:2Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,3Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,4Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,5Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,6Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,7Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.8Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.9Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.10Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.11Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,12Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.13Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.14V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.15Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.16Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.17A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.18A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.19Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.20Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.21Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.22Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.23Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.24Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.25Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.