1Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své.2Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.3Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.4Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.5Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.6Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.7Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.8Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.9Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.10Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,11Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.12Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.13Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.14Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.15Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,16Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,17Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,18Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.19Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,20Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,21Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,22Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,23Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.24Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,25Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,26I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.27Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.28Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou. [ (Psalms 102:29) Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou. ]
Žalm 102
Schlachter 2000
od Genfer Bibelgesellschaft1Ein Gebet des Elenden, wenn er verzagt ist und seine Klage vor dem Herrn ausschüttet.[1] (Ž 142,1; Žd 1,10)2O HERR, höre mein Gebet, und lass mein Schreien vor dich kommen! (Ex 2,23)3Verbirg dein Angesicht nicht vor mir am Tag meiner Not! Neige dein Ohr zu mir; an dem Tag, da ich rufe, erhöre mich eilends! (Ž 13,2; Ž 27,9; Ž 31,3; Ž 70,6; Iz 54,8)4Denn meine Tage sind in Rauch aufgegangen, und meine Gebeine glühen wie ein Brand. (Jb 30,30; Ž 32,3; Jk 4,14)5Mein Herz ist geschlagen und verdorrt wie Gras; ja, ich habe vergessen, mein Brot zu essen. (1S 1,7; 2S 12,17; Ž 102,12)6Vor meinem Stöhnen und Seufzen klebt mein Gebein an meinem Fleisch. (Jb 19,20)7Ich gleiche einem Pelikan in der Wüste, bin wie ein Käuzchen in den Ruinen; (Jb 30,29; Iz 38,14)8ich wache und bin wie ein einsamer Vogel auf dem Dach. (Ž 77,5; Pl 3,26)9Täglich schmähen mich meine Feinde, und die gegen mich toben, schwören bei mir;[2] (Ex 22,28; Ž 31,12; Jr 29,21)10denn ich esse Asche wie Brot und mische meinen Trank mit Tränen (Ž 42,4; Iz 44,20)11wegen deines Grimms und deines Zorns, denn du hast mich aufgehoben und hingeschleudert. (1S 25,29; Ž 7,12; Ž 38,2; Pl 3,1)12Meine Tage sind wie ein lang gestreckter Schatten, und ich verdorre wie Gras. (Jb 14,2; Kaz 6,12)13Aber du, o HERR, thronst auf ewig, und dein Gedenken bleibt von Geschlecht zu Geschlecht. (Ž 45,7; Ž 135,13; Pl 5,19; Za 6,13)14Du wirst dich aufmachen und dich über Zion erbarmen; denn es ist Zeit, dass du ihr Gnade erweist; die Stunde ist gekommen! (Iz 40,1; Iz 54,7; Jr 29,10; Pl 3,22)15Denn deine Knechte lieben [Zions] Steine und trauern über ihren Schutt. (Neh 1,3; Neh 2,3; Da 9,18)16Dann werden die Heiden den Namen des HERRN fürchten und alle Könige auf Erden deine Herrlichkeit, (Iz 60,1; Jr 33,9; Ez 36,36)17wenn der HERR Zion gebaut hat und erschienen ist in seiner Herrlichkeit, (Ž 147,2; Iz 40,5)18wenn er sich zu dem Gebet der Verlassenen gewendet und ihr Gebet nicht verachtet hat. (Neh 2,4; Neh 2,6; Neh 2,8; Da 9,20)19Das wird man aufschreiben für das spätere Geschlecht, und das Volk, das geschaffen werden soll, wird den HERRN loben; (Ž 22,31; Iz 43,21; Abk 2,2; Sk 18,10; Ř 9,25; Ř 15,4; 1K 10,11; 1P 2,9; Zj 18,4; Zj 21,3)20denn er hat herabgeschaut von der Höhe seines Heiligtums, der HERR hat vom Himmel zur Erde geblickt, (Dt 26,15)21um zu hören das Seufzen der Gefangenen und loszumachen die dem Tod Geweihten, (Ž 79,11; Za 9,11)22damit sie den Namen des HERRN verkündigen in Zion und sein Lob in Jerusalem, (Iz 52,8; Jr 30,19)23wenn die Völker sich versammeln allesamt und die Königreiche, um dem HERRN zu dienen. (Iz 2,2; Jr 3,17)24Er hat meine Kraft gebeugt auf dem Weg, hat verkürzt meine Tage. (Ž 44,26; Ž 89,46)25Ich spreche: Mein Gott, nimm mich nicht hinweg in der Hälfte meiner Tage! Deine Jahre währen von Geschlecht zu Geschlecht. (Ž 55,24; Ž 90,1; Ž 102,13; Iz 38,10)26Du hast vorzeiten die Erde gegründet, und die Himmel sind das Werk deiner Hände. (Gn 2,1; 2Kr 19,15; Žd 1,12)27Sie werden vergehen, du aber bleibst; sie alle werden wie ein Kleid zerfallen, wie ein Gewand wirst du sie wechseln, und sie werden verschwinden. (Iz 51,6; L 21,33; 2P 3,10)28Du aber bleibst, der du bist, und deine Jahre nehmen kein Ende! (Ž 102,13; Mal 3,6; Žd 13,8; Jk 1,17)29Die Söhne deiner Knechte werden bleiben, und ihr Same wird vor dir bestehen. (Ez 37,25)