1Rozkázal pak tomu, kterýž spravoval dům jeho, řka: Naplň pytle mužů těch potravou, co by jen unésti mohli; a peníze každého polož zas do pytle jeho na vrch.2A koflík můj, koflík stříbrný, vlož na vrch do pytle mladšího s penězi jeho za obilí. I učinil podlé řeči Jozefovy, kterouž mluvil.3Ráno pak propuštěni jsou ti muži, oni i oslové jejich.4A když vyšli z města, a nedaleko ještě byli, řekl Jozef správci domu svého: Vstaň, hoň muže ty, a dohoně se jich, mluv k nim: Pročež jste se odplatili zlým za dobré?5Zdaliž to není ten koflík, z kteréhož píjí pán můj? A z tohoť on jistým zkušením pozná, jací jste vy. Zle jste učinili, co jste učinili.6Tedy dohoniv se jich, mluvil jim slova ta.7Kteřížto odpověděli jemu: Proč mluví pán můj taková slova? Odstup od služebníků tvých, aby co takového učinili.8A my ty peníze, kteréž jsme našli na vrchu v pytlích svých, přinesli jsme tobě zase z země Kananejské; jakž bychom tedy krásti měli z domu pána tvého stříbro neb zlato?9U koho z služebníků tvých nalezeno bude, nechžť umře ten; a my také budeme pána tvého služebníci.10I řekl: Nu dobře, nechť jest podlé řeči vaší. U koho se nalezne, ten bude mým služebníkem, a vy budete bez viny.11Protož rychle každý složil pytel svůj na zem, a rozvázal každý pytel svůj.12I přehledával, od staršího počal, a na mladším přestal; i nalezen jest koflík v pytli Beniaminovu.13Tedy oni roztrhše roucha svá, vložil každý břímě na osla svého, a vrátili se do města.14I přišel Juda s bratřími svými do domu Jozefova, (on pak ještě tam byl,) a padli před ním na zemi.15I dí jim Jozef: Jakýž jest to skutek, který jste učinili? Zdaž nevíte, že takový muž, jako jsem já, umí poznati?16Tedy řekl Juda: Což díme pánu svému? co mluviti budeme? a čím se ospravedlníme? Bůhť jest našel nepravost služebníků tvých. Aj, služebníci jsme pána svého, i my i ten, u něhož nalezen jest koflík.17Odpověděl Jozef: Odstup ode mne, abych to učinil. Muž, u něhož nalezen jest koflík, ten bude mým služebníkem; vy pak jděte u pokoji k otci svému.18I přistoupil k němu Juda a řekl: Slyš mne, pane můj. Prosím, nechažť promluví služebník tvůj slovo v uši pána svého, a nehněvej se na služebníka svého; nebo jsi ty jako sám Farao.19Pán můj ptal se služebníků svých, řka: Máte-li otce, neb bratra?20A odpověděli jsme pánu mému: Máme otce starého, a pachole v starosti jeho zplozené malé, jehož bratr umřel, a on sám pozůstal po mateři své, a otec jeho miluje jej.21I řekl jsi služebníkům svým: Přiveďte ho ke mně, a pohledím na něj.22A řekli jsme pánu mému: Nemůžeť pachole opustiti otce svého; nebo opustí-li otce svého, on umře.23Ty pak řekl jsi služebníkům svým: Nepřijde-li bratr váš mladší s vámi, nepokoušejte se více viděti tváři mé.24I stalo se, když jsme se vrátili k služebníku tvému, otci mému, a jemu vypravovali slova pána svého,25Že řekl otec náš: Jděte zase, nakupte nám něco potravy.26Odpověděli jsme: Nemůžeme jíti,než bude-li bratr náš mladší s námi, tedy půjdeme; nebo bychom nemohli viděti tváři toho muže, nebyl-li by bratr náš nejmladší s námi.27I řekl nám služebník tvůj, otec můj: Vy víte, že dva toliko syny porodila mi žena má.28A vyšel jeden ode mne, o němž jsem pravil: Jistě roztrhán jest, a neviděl jsem ho dosavad.29Vezmete-li i tohoto ode mne, a přišlo by na něj něco zlého, tedy uvedete šediny mé s trápením do hrobu.30Tak tedy, když přijdu k služebníku tvému, otci svému, a pacholete nebude s námi, (ješto duše jeho spojena jest s duší tohoto):31Přijde na to, když uzří, že pacholete není, umře; a uvedou služebníci tvoji šediny služebníka tvého, otce svého, s žalostí do hrobu.32Nebo služebník tvůj slíbil za pachole, abych je vzal od otce svého, řka: Jestliže ho nepřivedu zase k tobě, tedy vinen budu hříchem otci mému po všecky dny.33Protož nyní nechť zůstane, prosím, služebník tvůj místo pacholete tohoto za služebníka pánu svému, a pachole ať vstoupí s bratry svými.34Nebo jak bych já vstoupil k otci svému, kdyby tohoto pacholete nebylo se mnou? Leč bych chtěl viděti trápení, kteréž by přišlo na otce mého.
1Sedan befallde Josef sin närmaste man att fylla alla deras säckar med så mycket säd de kunde föra med sig och han sa till honom att lägga tillbaka vars och ens pengar överst i säckarna.2Josef gav dessutom order om att hans egen silverbägare skulle läggas överst i Benjamins säck tillsammans med pengarna för säden. Mannen gjorde som han hade blivit tillsagd.3Tidigt nästa morgon gav sig bröderna iväg med sina åsnor.4När de hade kommit ett stycke från staden, sa Josef till sin närmaste man: ”Skynda dig efter dem! När du hinner upp dem, fråga varför de lönar gott med ont.5Säg till dem: ’Är det inte den här som min herre dricker ur och som han tyder tecken med? Det var mycket illa gjort.’ ”6När mannen hann ifatt dem, sa han till dem allt som han hade fått order om.7”Hur kan du anklaga oss för något sådant, herre?” frågade de. ”Vi skulle aldrig få för oss att göra något sådant.8Vi tog ju med oss tillbaka de pengar som vi hittade i våra säckar. Varför skulle vi då stjäla silver eller guld från din husbondes hus?9Om du hittar bägaren hos någon av oss, dina tjänare, så ska han dö, och alla vi övriga ska bli slavar åt dig, herre.”10”Bra, det får bli som ni säger. Den som man finner bägaren hos blir min slav”, svarade mannen. ”Ni andra får gå fria.”11De tog snabbt ned sina säckar från åsneryggarna och öppnade dem.12Mannen började leta i den äldste broderns säck och slutade hos den yngste. Han hittade slutligen bägaren i Benjamins säck.13Då slet de sönder sina kläder i förtvivlan, lastade åsnorna igen och återvände till staden.14Josef var fortfarande hemma när Juda och hans bröder kom, och de föll ned på marken inför honom.15”Vad är det ni har gjort?” frågade Josef. ”Förstår ni inte att en man som jag kan tyda tecken?”16Juda svarade: ”Vad ska vi säga, herre? Hur ska vi kunna förklara oss? Hur kan vi bevisa att vi är oskyldiga? Gud har dragit upp dina tjänares skuld. Vi är nu dina slavar, herre, både vi andra och han i vars säck bägaren återfanns.”17”Aldrig”, sa Josef. ”Bara den som bägaren återfanns hos ska bli min slav. Resten av er kan återvända hem till er far utan att oroa er.”18Då steg Juda fram och sa: ”Låt mig bara få säga en sak, herre! Ha tålamod med mig bara ett ögonblick, och bli inte vred på din tjänare, fastän du är som farao själv.19Du frågade oss, herre, om vår far och om vi hade ytterligare någon bror,20och vi svarade, herre: ’Ja, vår gamle far lever. Han har en son, en yngling, som han fått på gamla dagar. Dennes bror är död, och han är den ende som är kvar av sin mors barn. Hans far älskar honom mycket.’21Då sa du till oss, dina tjänare: ’Ta med honom hit, så att jag kan få se honom.’22Men vi sa: ’Herre, pojken kan inte lämna sin far, för då kommer hans far att dö.’23Men du sa till oss: ’Kom inte tillbaka hit, om ni inte har er yngste bror med er.’24Därför återvände vi till vår far, din tjänare, och berättade för honom vad du, herre, hade sagt.25När han sedan sa: ’Gå tillbaka och köp oss lite mat’,26svarade vi: ’Vi kan inte resa utan att ta vår yngste bror med oss. Vi får inte visa oss för mannen utan att vår yngste bror är med.’27Då sa min far, din tjänare, till oss: ’Ni vet att min hustru fick två söner, och att28en av dem gick bort för att aldrig återvända, förmodligen söndersliten av vilda djur, för jag har aldrig sett honom sedan dess.29Om ni tar hans bror ifrån mig och något ont drabbar honom också, driver ni er gråhårige far med sorg ner i dödsriket.’30Herre, om jag nu går tillbaka till min far och pojken inte är med oss – så fäst som han är vid pojken –31kommer han att dö när han ser att pojken inte är med oss. Vi, dina tjänare, driver då vår gråhårige far med sorg ner i dödsriket.32Herre, jag – din tjänare – lovade min far att jag skulle ta ansvaret för pojken. Jag sa till honom, att om jag inte hade honom med mig tillbaka, så skulle jag bära skulden inför honom för alltid.33Herre, låt mig stanna som slav i stället för pojken, och låt honom få återvända hem med sina bröder.34Hur skulle jag kunna återvända hem till min far utan honom? Skona mig från att behöva se min fars förtvivlan.”