1Žalm Azafovi. Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce.2Ale nohy mé téměř se byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji,3Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných.4Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.5V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.6Protož otočeni jsou pýchou jako halží, a ukrutností jako rouchem ozdobným přiodíni.7Vysedlo tukem oko jejich; majíce hojnost nad pomyšlení srdce,8Rozpustilí jsou, a mluví zlostně, o nátisku velmi pyšně mluví.9Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.10A protož na to přichází lid jeho, když se jim vody až do vrchu nalívá,11Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?12Nebo aj, ti bezbožní jsouce, mají pokoj v světě, a dosahují zboží.13Nadarmo tedy v čistotě chovám srdce své, a v nevinnosti ruce své umývám.14Poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.15Řeknu-li: Vypravovati budu věci takové, hle, rodina synů tvých dí, že jsem jim křiv.16Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno.17Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.18Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.19Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,20Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.21Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,22Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.23A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici.24Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.25Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.26Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.27Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž cizoloží odcházením od tebe.28Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.
1Ein Lied Asafs. Ich weiß es: Gott ist gut zu Israel, zu allen, die ihm mit ganzem Herzen gehorchen. (Jb 21,7; Ž 10,1; Př 24,19; Kaz 8,12; Mal 3,14)2Doch beinahe wäre ich irregeworden, ich wäre um ein Haar zu Fall gekommen:3Ich war eifersüchtig auf die Menschen, die nicht nach dem Willen Gottes fragen; denn ich sah, dass es ihnen so gut geht.4Ihr Leben lang kennen sie keine Krankheit, gesund sind sie und wohlgenährt.5Sie verbringen ihre Tage ohne Sorgen und müssen sich nicht quälen wie andere Leute.6Ihren Hochmut tragen sie zur Schau wie einen Schmuck, ihre Gewalttätigkeit wie ein kostbares Kleid.7Ihr Luxusleben verführt sie zur Sünde,[1] ihr Herz quillt über von bösen Plänen.8Ihre Reden sind voll von Spott und Verleumdung, mit großen Worten schüchtern sie die Leute ein. (Ž 12,5; Ž 109,2)9Sie reißen das Maul auf und lästern den Himmel, ihre böse Zunge verschont nichts auf der Erde. (Iz 57,4)10Darum läuft das Volk Gottes ihnen nach und lauscht begierig auf ihr Geschwätz.[2]11»Gott merkt ja doch nichts!«, sagen sie. »Was weiß der da oben von dem, was hier vorgeht?« (Ž 14,1)12So sind sie alle, die Gott verachten; sie häufen Macht und Reichtum und haben immer Glück.13Es war ganz umsonst, HERR, dass ich mir ein reines Gewissen bewahrte und wieder und wieder meine Unschuld bewies. (Ž 26,6; Mal 3,14)14Ich werde ja trotzdem täglich gepeinigt, ständig bin ich vom Unglück verfolgt.15Aber wenn ich so reden wollte wie sie, würde ich alle verraten, die zu dir gehören.[3]16Ich mühte mich ab, das alles zu verstehen, aber es schien mir ganz unmöglich.17Doch dann kam ich in dein Heiligtum. Da erkannte ich, wie es mit ihnen ausgeht: (Ž 49,14)18Du stellst sie auf schlüpfrigen Boden; du verblendest sie, damit sie stürzen.19Ganz plötzlich ist es aus mit ihnen, sie alle nehmen ein Ende mit Schrecken.20Herr, wenn du aufstehst, verschwinden sie wie die Bilder eines Traumes beim Erwachen.21Als ich verbittert war und innerlich zerrissen,22da hatte ich den Verstand verloren, wie ein Stück Vieh stand ich vor dir.23Und dennoch gehöre ich zu dir! Du hast meine Hand ergriffen und hältst mich;24du leitest mich nach deinem Plan und holst mich am Ende in deine Herrlichkeit. (Ž 16,10; Ž 49,16)25Wer im Himmel könnte mir helfen, wenn nicht du? Was soll ich mir noch wünschen auf der Erde? Ich habe doch dich!26Auch wenn ich Leib und Leben verliere, du, Gott, hältst mich; du bleibst mir für immer! (Ž 63,4)27Wer sich von dir entfernt, geht zugrunde; wer dir untreu wird, den vernichtest du.28Ich aber setze mein Vertrauen auf dich, meinen Herrn; dir nahe zu sein ist mein ganzes Glück. Ich will weitersagen, was du getan hast.