1Žalm Davidův. Suď se, Hospodine, s těmi, kteříž se se mnou soudí; bojuj proti těm, kteříž proti mně bojují.2Pochyť štít a pavézu, a povstaň mi ku pomoci.3Vezmi i kopí, a vyjdi vstříc těm, kteříž táhnou proti mně. Rciž duši mé: Spasení tvé jáť jsem.4Nechať se zahanbí a zapýří ti, kteříž hledají duše mé; zpět ať jsou obráceni a zahanbeni ti, kteříž mi zlé obmýšlejí.5Ať jsou jako plevy před větrem, a anděl Hospodinův rozptylujž je.6Cesta jejich budiž temná a plzká, a anděl Hospodinův stihej je.7Nebo jsou bez příčiny polékli v jámě osídlo své, bez příčiny vykopali jámu duši mé.8Připadniž na ně setření, jehož se nenadáli, a sít jejich, kterouž ukryli, ať je uloví; s hřmotem ať do ní vpadnou.9Duše má pak ať se veselí v Hospodinu, a ať raduje se v spasení jeho.10A tuť všecky kosti mé řeknou: Hospodine, kdo jest podobný tobě, ješto vytrhuješ ztrápeného z moci toho, kterýž nad něj silnější jest, tolikéž chudého a nuzného od toho, kterýž ho násilně loupí?11Povstávají svědkové lživí, a na to, o čemž nevím, dotazují se mne.12Zlým za dobré mi se odplacují, duše mé zbaviti mne chtíce,13Ježto já v nemoci jejich pytlem jsem se přiodíval, duši svou postem trápil, a sám u sebe za ně často se modlil.14Jako k příteli, jako k bratru vlastnímu jsem chodíval; jakožto ten, kterýž po matce kvílí, smutek nesa, tak jsem se ponižoval.15Ale oni z mého zlého radovali se, a rotili se; shromažďovali se proti mně i ti nejnevážnější, o čemž jsem nevěděl; utrhali mi, a nemlčeli.16S pokrytci, posměvači, fatkáři škřipěli na mne zuby svými.17Pane, dlouho-liž se dívati budeš? Vytrhni duši mou od zhouby jejich, od lvů jedinkou mou.18I budu tě oslavovati v shromáždění velikém, ve množství lidu tebe chváliti budu.19Nechažť se nade mnou neradují ti, kteříž bezprávně ke mně se nepřátelsky mají; ti, kteříž mne nenávidí bez příčiny, ať nemhourají očima.20Neboť nemluví ku pokoji, ale proti pokojným na zemi slova lstivá vymýšlejí.21Anobrž rozdírají proti mně ústa svá, a říkají: Hahá, hahá, jižť vidí oko naše.22Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se, Pane, nevzdalujž se ode mne.23Probudiž se a prociť k soudu mému, Bože můj a Pane můj, k obhájení pře mé.24Suď mne podlé spravedlnosti své, Hospodine Bože můj, ať se neradují nade mnou.25Ať neříkají v srdci svém: Měhoděk duši naší; ať neříkají: Sehltili jsme jej.26Ale ať se zahanbí a zapýří všickni radující se mému zlému, v stud a hanbu ať jsou oblečeni ti, kteříž se zpínají proti mně.27Ti pak, kteříž mi přejí mé spravedlnosti, ať plésají, a radují se, a ať říkají vždycky: Veleslaven budiž Hospodin, kterýž přeje pokoje služebníku svému.28I můj jazyk ohlašovati bude spravedlnost tvou, a na každý den chválu tvou.
1Von David.
Streite, HERR, gegen alle, die gegen mich streiten,
bekämpfe alle, die mich bekämpfen!2Ergreife Schild und Waffen;
steh auf, um mir zu helfen!3Schwing den Speer und die Lanze gegen meine Verfolger!
Sag zu mir: Ich bin deine Hilfe!4In Schmach und Schande sollen fallen,
die mir nach dem Leben trachten.
Zurückweichen sollen und vor Scham erröten,
die auf mein Unglück sinnen. (Ž 40,15)5Sie sollen werden wie Spreu vor dem Wind;
der Engel des HERRN stoße sie fort. (Ž 1,4; Ž 34,8; Ž 83,14)6Ihr Weg soll finster und schlüpfrig sein;
der Engel des HERRN verfolge sie. (Ž 73,18; Jr 23,12)7Denn grundlos haben sie mir Grube und Netz versteckt,
grundlos haben sie sie mir gegraben. (Jb 18,8; Ž 7,16; Jr 18,20)8Unvermutet ereile ihn das Verderben; /
und sein Netz, das er gelegt hat, fange ihn,
er falle ins Verderben.9Meine Seele aber wird jubeln über den HERRN
und sich über seine Hilfe freuen.10Mit all meinen Gliedern will ich sagen:
HERR, wer ist wie du?
Du entreißt den Schwachen dem, der stärker ist,
den Schwachen und Armen dem, der ihn ausraubt. (Ex 15,11; Ž 71,19; Ž 77,14; Ž 89,7; Ž 113,5)11Da traten gewalttätige Zeugen auf.
Sie fragen mich, was ich nicht weiß. (Ž 27,12; Mt 26,59)12Sie vergelten mir Gutes mit Bösem;
ich bin verlassen und einsam.[1] (Ž 38,21; Ž 109,5; Jr 18,20)13Ich aber zog ein Bußkleid an, als sie erkrankten, /
und quälte mich ab mit Fasten.
Nun kehre mein Gebet zurück in meine Brust. (Ž 109,4)14Als wäre es ein Freund oder Bruder,
so ging ich betrübt umher,
wie man Leid trägt um die Mutter,
trauernd und tief gebeugt.15Doch als ich stürzte, freuten sie sich und taten sich zusammen. /
Sie taten sich gegen mich zusammen wie Schläger, die ich nicht kenne.
Sie zerrissen und gaben keine Ruhe.16Als ich hinkte, verhöhnten sie mich als Krüppel,
knirschten gegen mich mit den Zähnen.[2]17HERR, wie lange noch wirst du das ansehn? /
Rette mein Leben vor ihrer Wut,
mein einziges Gut vor den Löwen! (Ž 17,12)18Ich will dir danken in großer Versammlung,
vor zahlreichem Volk dich loben. (Ž 22,23)19Über mich sollen die sich nicht freuen, die mich voll Lüge befeinden,
nicht mit den Augen zwinkern, die mich grundlos hassen. (Ž 25,19; Ž 69,5; J 15,25)20Denn was sie reden, dient nicht dem Frieden;
gegen die Stillen im Land ersinnen sie listige Pläne.21Sie rissen den Mund gegen mich auf und sagten:
Ha, dir geschieht recht! Wir haben es gesehen mit eigenen Augen. (Ž 40,16; Pl 2,16)22Du hast es gesehen, HERR. So schweig doch nicht!
HERR, bleib mir nicht fern! (Ž 22,12; Ž 38,22; Abk 1,13)23Wach auf, tritt ein für mein Recht,
erwache, mein Gott und mein HERR, um für mich zu streiten!24Verschaffe mir Recht nach deiner Gerechtigkeit, HERR, du mein Gott!
Sie sollen sich über mich nicht freuen.25Lass sie nicht sagen in ihrem Herzen: Ha, das freut uns!
Sie sollen nicht sagen: Wir haben ihn verschlungen.26In Schmach und Schande sollen alle fallen,
die sich über mein Unglück freuen,
in Schmach und Schimpf sollen sich kleiden,
die gegen mich großtun. (Ž 40,15)27Es sollen jubeln und sich freuen,
die wünschen, dass ich im Recht bin.
Sie sollen immer sagen: Groß ist der HERR,
er hat Gefallen am Heil seines Knechts. (Ž 40,17)28Meine Zunge soll von deiner Gerechtigkeit reden,
alle Tage von deinem Lob. (Ž 71,15)