Přihlaste se zdarma

Kazatel 1

Bible Kralická

1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě. 2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. 3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem? 4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá. 5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází. 6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr. 7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely. 8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením. 9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. 10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi. 11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou. 12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě, 13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.) 14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha. 15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti. 16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění. 17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. 18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest. 

Public Domain

Kazatel 1

Český ekumenický překlad



1  Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.  



2  Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.  



3  Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?  4  Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.  5  Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.  6  Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.  7  Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.  8  Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.  9  Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.  10  Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.  11  Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.  



12  Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. 13  Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí.  14  Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.  15  Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.  16  Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.  17  Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,  18  neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.