1Odpověděv pak Job, řekl:2I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?3A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.4Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?5On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.6On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.7On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.8On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.9On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.10On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.11Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.12Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?13Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.14Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?15Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.16Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,17Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.18Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.19Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?20Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.21Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.22Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.23Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;24Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?25Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.26Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.27Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:28Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.29Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?30Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,31Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.32Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.33Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.34Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,35Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
1Jób na to odpověděl: 2 „Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý? 3 Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví. 4 On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře? 5 On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu; 6 zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí. 7 Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy, 8 sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, 9 on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. 10 Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. 11 Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu. 12 Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: ‚Co to děláš?‘ 13 Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit.
— Beznadějná pře
14 Jak bych mu já tedy mohl odpovídat? Jak bych před ním volil svoje slova? 15 Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý; svého Soudce jenom o milost bych prosil. 16 A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu. 17 Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány, 18 ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí. 19 Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on, a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá? 20 I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého. 21 Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život. 22 Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem. 23 A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch. 24 Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejích soudců; když ne on, kdo tedy?
— Nemožnost očisty
25 Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra, 26 prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající. 27 Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání, smutku zanechám a pookřeji, 28 hned se všeho toho trápení zas lekám, neboť vím, že trest mi nepromineš. 29 Jestliže jsem si svévolně vedl, co se budu namáhat pro nějaký přelud? 30 I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem, 31 přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat. 32 On přec není jako já, abych mu odpovídal, abychom v soud vešli spolu. 33 Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba. 34 Kéž by odňal ode mne svou hůl a nepřepadal mě jak postrach. 35 Mluvil bych a nebál se ho, ale v mém případě tomu tak není.