1Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.2Nebo mluvě Job, řekl:3Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.4Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.5Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.6Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.7Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.8Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.9Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.10Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.11Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?12Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?13Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,14S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,15Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.16Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?17Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.18Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.19Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.20Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?21Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?22Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?23Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?24Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.25To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.26Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Jób a jeho přátelé - JÓBŮV NÁŘEK - — Jób proklíná den svého narození
1Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto: 3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.
— Jób chválí smrt
11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? 12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.
— Jób se ptá po smyslu Božích cest
20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“