Jób 17

Bible Kralická

1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem. 

2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé. 

3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá. 

4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš. 

5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou. 

6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm, 

7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni. 

8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude. 

9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více. 

10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého. 

11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého. 

12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností. 

13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. 

14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy. 

15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří? 

16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati. 

Public Domain

Jób 17

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

1  Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.  

2  Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.  

3  Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?  

4  Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.  

5  Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.  

— Lidem k posměchu

6  Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.  

7  Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.  

8  Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.  

9  Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.  

10  Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.  

11  Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.  

12  Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.  

13  I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.  

14  Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘  

15  Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?  

16  Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“  

© 2001 Česká biblická společnost