Jób 14 | Bible Kralická :: ERF Bibleserver

Bible Kralická

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

— Neodvratnost smrti

1 Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. 2 Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. 3 Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. 4 Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. 5 Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. 6 Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. 7 Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, 8 byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. 9 Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. 10 Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? 11 Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; 12 člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

— Naděje i ve smrti

13 Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. 14 Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. 15 Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. 16 A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, 17 zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. 18 Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; 19 voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. 20 Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. 21 Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. 22 Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“

Slovo na cestu

od Biblica

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení. 2 Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se. 3 Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho^[1] poháníš. 4 Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný! 5 Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit. 6 Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník! 7 Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky. 8 I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel, 9 jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene. 10 Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje? 11 Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne, 12 právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen. 13 Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš! 14 Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy! 15 Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil. 16 Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal. 17 Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys. 18 Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí, 19 jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději! 20 Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš. 21 O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní. 22 Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“