Pláč 5,13 | Bible Kralická

Bible Kralická

1 Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše. 2 Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům. 3 Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy. 4 Vody své za peníze pijeme, dříví naše za záplatu přichází. 5 Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, nedopouští se nám odpočinouti. 6 Egyptským podáváme ruky i Assyrským, abychom nasyceni byli chlebem. 7 Otcové naši hřešili, není jich, my pak trestáni po nich neseme. 8 Služebníci panují nad námi; není žádného, kdo by vytrhl z ruky jejich. 9 S opovážením se života svého hledáme chleba svého, pro strach meče i na poušti. 10 Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu. 11 Ženám na Sionu i pannám v městech Judských násilé činí. 12 Knížata rukou jejich zvěšena jsou, osoby starých nemají v poctivosti. 13 Mládence k žernovu berou, a pacholata pod dřívím klesají. 14 Starci sedati v branách přestali a mládenci od zpěvů svých. 15 Přestala radost srdce našeho, obrátilo se v kvílení plésání naše. 16 Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili. 17 Protoť jest mdlé srdce naše, pro tyť věci zatměly se oči naše, 18 Pro horu Sion, že zpuštěna jest; lišky chodí po ní. 19 Ty Hospodine, na věky zůstáváš, a stolice tvá od národu do pronárodu. 20 Proč se zapomínáš na věky na nás, a opouštíš nás za tak dlouhé časy? 21 Obrať nás, ó Hospodine, k sobě,a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna. 22 Nebo zdali všelijak zavržeš nás, a hněvati se budeš na nás velice?

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

Boží lid, o všecko připravený, prosí o slitování. Vyznává svá provinění a vyjadřuje svou odevzdanost i naději.

1 Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu! 2 Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům. 3 Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy. 4 Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit. 5 Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu. 6 Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, abychom se nasytili chlebem. 7 Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti. 8 Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne. 9 S nasazením života přinášíme chléb, ohrožováni mečem z pouště. 10 Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu. 11 Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny. 12 Jejich rukou jsou věšeni velmožové, tváře starců nejsou ctěny. 13 Junáci nosí mlýnek, mladíci klopýtají pod dřívím. 14 Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky. 15 Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec. 16 Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili. 17 Nad tím zemdlelo naše srdce, nad oním se nám zatmělo v očích, 18 nad horou Sijónem, že je tak zpustošená; honí se po ní lišky. 19 Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení. 20 Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů? 21 Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých. 22 Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.

Bible, překlad 21. století

od Biblion

Navrať nás k sobě!

1 Vzpomeň si, Hospodine, jak jsme dopadli, dobře se podívej na naši hanbu: 2 Naše dědictví připadlo cizím, naše domy patří cizákům! 3 Jsme sirotci, přišli jsme o otce, z našich matek jsou teď vdovy. 4 Vlastní vodu pijeme za peníze, za své dříví musíme platit. 5 S pronásledovateli v zádech dřeme, zbaveni odpočinku. 6 Třeseme si rukou s Egyptem i s Asýrií – kvůli chlebu. 7 Naši otcové hřešili; jsou pryč a my neseme jejich trest. 8 Panují nad námi otroci a nikdo neuvolní jejich pěst. 9 Jde nám o život, když přinášíme chléb ohroženi mečem v pustém kraji. 10 Kůže nám hoří jako pec horečkou z hladovění. 11 Sionské ženy byly znásilněny tak jako panny ve městech Judových. 12 Naše velmože nám pověsili, ke starcům úctu neměli! 13 Mládenci roztáčejí mlýn, chlapci klopýtají pod dřívím. 14 Starci už v branách nesedí, mládenci dozpívali. 15 Utichlo naše bujaré veselí, tanec se změnil v truchlení. 16 Koruna spadla z naší hlavy; běda nám, že jsme hřešili! 17 Srdce nám nad tím usedá, potemněly nám nad tím oči – 18 že z hory Sion zbyla pustina, že se tam honí lišky! 19 Ty, Hospodine, však vládneš navěky, tvůj trůn trvá po všechny časy. 20 Proč na nás nikdy nepomyslíš? To nás opustíš navždy? 21 Navrať nás k sobě, Hospodine, ať se vrátíme!^[1] Obnov naše dny, ať jsou jako dřív! 22 Anebo jsi nás už zavrhl úplně? Rozhněval ses na nás přespříliš?

Einheitsübersetzung 2016

od Katholisches Bibelwerk

FÜNFTES LIED

1 HERR, denk daran, was uns geschehen, / blick her und sieh unsre Schmach! 2 An Fremde fiel unser Erbe, / unsre Häuser kamen an Ausländer. (Jr 6,11) 3 Waisen wurden wir, vaterlos, / unsere Mütter wurden Witwen. 4 Unser Wasser trinken wir für Geld, / unser Holz müssen wir bezahlen. 5 Wir werden getrieben, das Joch auf dem Nacken, / wir sind müde, man versagt uns die Ruhe. 6 Nach Ägypten streckten wir die Hand, / nach Assur, um uns mit Brot zu sättigen. (Iz 52,4) 7 Unsere Väter haben gesündigt; sie sind nicht mehr. / Wir müssen ihre Sünden tragen. (Neh 9,2; Jr 31,29) 8 Sklaven herrschen über uns, / niemand entreißt uns ihren Händen. 9 Unter Lebensgefahr holen wir unser Brot,/ bedroht vom Schwert der Wüste. 10 Unsere Haut glüht wie ein Ofen / von den Gluten des Hungers. 11 Frauen schändet man in Zion, / Jungfrauen in den Städten von Juda. 12 Fürsten werden von ihrer Hand gehängt, / den Ältesten nimmt man die Ehre. 13 Junge Männer müssen die Handmühlen schleppen, / unter der Holzlast brechen Knaben zusammen. 14 Die Alten bleiben fern vom Tor, / die Jungen vom Saitenspiel. 15 Dahin ist unseres Herzens Freude, / in Trauer gewandelt unser Reigen. (Jr 31,13) 16 Die Krone ist uns vom Haupt gefallen. / Weh uns, wir haben gesündigt! (Jr 13,18) 17 Darum ist krank unser Herz, / darum sind trüb unsere Augen (Jr 8,18) 18 über den Zionsberg, der verwüstet liegt; / Füchse laufen dort umher. (Iz 64,9) 19 Du, HERR, thronst ewig, / dein Thron besteht von Geschlecht zu Geschlecht. 20 Warum willst du uns für immer vergessen, / uns verlassen fürs ganze Leben? (Iz 64,11) 21 Lass du, HERR, uns zurückkehren zu dir, / dann kehren wir um! / Erneuere unsere Tage wie in der Urzeit. 22 Oder hast du uns denn ganz verworfen, / zürnst du uns über alle Maßen? (Iz 54,6)

English Standard Version

od Crossway

Restore Us to Yourself, O Lord

1 Remember, O Lord, what has befallen us; look, and see our disgrace! (Ž 89,50; Pl 3,61) 2 Our inheritance has been turned over to strangers, our homes to foreigners. (Ž 79,1) 3 We have become orphans, fatherless; our mothers are like widows. 4 We must pay for the water we drink; the wood we get must be bought. 5 Our pursuers are at our necks; we are weary; we are given no rest. (Jz 10,24) 6 We have given the hand to Egypt, and to Assyria, to get bread enough. (Oz 12,1) 7 Our fathers sinned, and are no more; and we bear their iniquities. (Jr 31,29; Ez 18,2) 8 Slaves rule over us; there is none to deliver us from their hand. (Př 30,21) 9 We get our bread at the peril of our lives, because of the sword in the wilderness. (Jr 6,25) 10 Our skin is hot as an oven with the burning heat of famine. (Dt 32,24; Pl 4,8) 11 Women are raped in Zion, young women in the towns of Judah. 12 Princes are hung up by their hands; no respect is shown to the elders. (2Kr 25,19; Pl 4,16) 13 Young men are compelled to grind at the mill, and boys stagger under loads of wood. (Jz 9,27; Sd 16,21) 14 The old men have left the city gate, the young men their music. (Iz 24,8; Pl 5,12) 15 The joy of our hearts has ceased; our dancing has been turned to mourning. (Pl 5,14; Am 8,10) 16 The crown has fallen from our head; woe to us, for we have sinned! (Ž 89,39; Jr 13,18; Pl 1,1) 17 For this our heart has become sick, for these things our eyes have grown dim, (Iz 1,5; Pl 2,11) 18 for Mount Zion which lies desolate; jackals prowl over it. (Iz 34,13) 19 But you, O Lord, reign forever; your throne endures to all generations. (Ž 9,7; Ž 102,12; Ž 145,13) 20 Why do you forget us forever, why do you forsake us for so many days? (Ž 13,1) 21 Restore us to yourself, O Lord, that we may be restored! Renew our days as of old— (Ž 80,3; Ž 80,7; Ž 80,19; Jr 31,18)

Ž 80,3Ž 80,7Ž 80,19Jr 31,18

22 unless you have utterly rejected us, and you remain exceedingly angry with us. (Jr 14,19)

King James Version

1 Remember, O LORD, what is come upon us: consider, and behold our reproach. 2 Our inheritance is turned to strangers, our houses to aliens. 3 We are orphans and fatherless, our mothers are as widows. 4 We have drunken our water for money; our wood is sold unto us. 5 Our necks are under persecution: we labour, and have no rest. 6 We have given the hand to the Egyptians, and to the Assyrians, to be satisfied with bread. 7 Our fathers have sinned, and are not; and we have borne their iniquities. 8 Servants have ruled over us: there is none that doth deliver us out of their hand. 9 We gat our bread with the peril of our lives because of the sword of the wilderness. 10 Our skin was black like an oven because of the terrible famine. 11 They ravished the women in Zion, and the maids in the cities of Judah. 12 Princes are hanged up by their hand: the faces of elders were not honoured. 13 They took the young men to grind, and the children fell under the wood. 14 The elders have ceased from the gate, the young men from their musick. 15 The joy of our heart is ceased; our dance is turned into mourning. 16 The crown is fallen from our head: woe unto us, that we have sinned! 17 For this our heart is faint; for these things our eyes are dim. 18 Because of the mountain of Zion, which is desolate, the foxes walk upon it. 19 Thou, O LORD, remainest for ever; thy throne from generation to generation. 20 Wherefore dost thou forget us for ever, and forsake us so long time? 21 Turn thou us unto thee, O LORD, and we shall be turned; renew our days as of old. 22 But thou hast utterly rejected us; thou art very wroth against us.