1Ach, město tak lidné, jakť jest samotné zůstalo, a učiněno jako vdova! Nejznamenitější mezi národy, přední mezi krajinami pod plat uvedeno.2Ustavičně pláče v noci, a slzy jeho na lících jeho, ze všech milovníků svých nemá žádného potěšitele; všickni přátelé jeho nevěrně se k němu mají, obrátili se mu v nepřátely.3Zastěhoval se Juda, proto že byl trápen a u veliké porobě, však osadiv se mezi pohany, nenalézá odpočinutí; všickni, kteříž jej honí, postihají jej v těsně.4Cesty Siona kvílí, že žádný nepřichází k slavnosti. Všecky brány jeho zpustly, kněží jeho vzdychají, panny jeho smutné jsou, on pak sám pln jest hořkosti.5Nepřátelé jeho jsou hlavou, odpůrcům jeho šťastně se vede; nebo jej Hospodin zarmoutil pro množství přestoupení jeho. Maličcí jeho odešli do zajetí před oblíčejem nepřítele.6A tak odňata od dcery Sionské všecka okrasa její. Knížata její jsou podobná jelenům, kteříž nenalézají pastvy, a ucházejí bez moci před tím, kdož je honí.7Rozpomínáť se dcera Jeruzalémská ve dnech trápení svého a kvílení svého na všecka svá utěšení, kteráž mívala ode dnů starodávních, když padá lid její od ruky nepřítele, nemajíc žádného, kdo by ji retoval. Protivníciť se jí dívajíce, posmívají se klesnutí jejímu.8Těžce hřešila dcera Jeruzalémská, protož jako nečistá odloučena jest. Všickni, kteříž ji v poctivosti mívali, neváží jí sobě, proto že vidí nahotu její; ona pak vzdychá, obrácena jsuci zpět.9Nečistota její na podolcích jejích; nepamatovala na skončení své, protož patrně klesá, nemajíc žádného, kdo by ji potěšil. Popatřiž, Hospodine, na trápení mé, neboť se vyvýšil nepřítel.10Sáhl rukou svou nepřítel na všecky drahé věci její; nebo musí se dívati pohanům, an chodí do svatyně její, o čemž jsi byl přikázal, aby tobě nevcházeli do shromáždění.11Všecken lid její vzdychajíce, hledají chleba, vynakládají nejdražší věci své za pokrm k očerstvení života. Vzezřiž, Hospodine, a popatřiž, neboť jsem v nevážnosti.12Nic-liž vám do toho, ó všickni, kteříž tudyto jdete? Pohleďte a vizte, jest-li bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna, jak mne zámutkem naplnil Hospodin v den prchlivosti hněvu svého.13Seslal s výsosti oheň do kostí mých, kterýž opanoval je; roztáhl sít nohám mým, obrátil mne zpět, obrátil mne v pustinu, celý den neduživá jsem.14Tuze svázáno jest rukou jeho jho přestoupení mých, tuze spletené houžve připadly na hrdlo mé, porazilo sílu mou; vydal mne Pán v ruku nepřátel, nemohuť povstati.15Pošlapal Pán všecky mé silné u prostřed mne, svolal proti mně zástupy, aby potřel mládence mé, tlačil Pán presem pannu dceru Judskou.16Pro tyť věci já pláči, z očí mých, z očí mých tekou vody, a že jest vzdálen ode mne potěšitel, kterýž by očerstvil duši mou; synové moji jsou pohubeni, nebo ssilil se nepřítel.17Rozprostírá dcera Sionská ruce své, nemá žádného, kdo by ji potěšil; vzbudiltě Hospodin proti Jákobovi všudy vůkol něho nepřátely jeho, mezi nimiž jest dcera Jeruzalémská jako pro nečistotu oddělená.18Spravedlivý jest Hospodin, neboť jsem na odpor činila ústům jeho. Slyšte medle všickni lidé, a vizte bolest mou; panny mé i mládenci moji odebrali se do zajetí.19Volala jsem na milovníky své, oni oklamali mne; kněží moji a starci moji v městě pomřeli, hledajíce pokrmu, aby posilnili života svého.20Popatřiž, ó Hospodine, neboť mi úzko; vnitřnosti mé zkormouceny jsou, srdce mé svadne ve mně, proto že jsem na odpor velice činila. Vně meč na sirobu přivodí, v domě pouhá smrt.21Slýchajíť, že já vzdychám, ale není žádného, kdo by mne potěšil. Všickni nepřátelé moji slyšíce o mých bídách, radují se, že jsi to učinil, a přivedl den předohlášený, ale budouť mně podobní.22Nechť přijde všecka nešlechetnost jejich před oblíčej tvůj, a učiň jim, jakož jsi učinil mně pro všecka přestoupení má; neboť jsou mnohá úpění má, a srdce mé neduživé.
Zpustošený Jeruzalém, všemi zrazený a pohrdaný, volá k Hospodinu a vyznává svou vinu.
1 Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím. (Bét)2 Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli. (Gimel)3 Juda odešel do vyhnanstvía ponížen a nesmírně zotročen. Usadil se mezi pronárody, odpočinutí nenachází. Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech. (Dálet)4 Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři. (Hé)5 Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé si žijí v klidu, neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníkab do zajetí. (Vav)6 Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost. Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu: táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele. (Zajin)7 Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku. (Chet)8 Těžce zhřešila jeruzalémská dcera, proto se stala nečistou. Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou, neboť vidí její nahotu; a ona vzdychá a odvrací se. (Tet)9 Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. „Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná.“ (Jod)10 Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí. Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně, ač jsi o nich přikázal: „Nevejdou do tvého shromáždění.“ (Kaf)11 Veškerý její lid vzdychá a žebrá o chléb. Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí, jen aby se udrželi při životě. „Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti.“ (Lámed)12 „Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu. (Mém)13 Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny. (Nún)14 Neustále mě tlačí moje nevěrnosti, jež jeho ruka spletla ve jho, dostaly se mi na šíji; podlomil mou sílu, Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím. (Sámek)15 Panovník pohrdl všemi udatnými v mém středu, svolal proti mně slavnostní shromáždění, aby rozdrtil mé junáky. Panovník pošlapal v lisu panenskou dceru judskou. (Ajin)16 Propukám nad tím v pláč, slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil, kdo by mě udržel při životě. Moji synové úděsem trnou, neboť nepřítel ukázal svou moc.“ (Pé)17 Sijón rozpíná své ruce, není nikdo, kdo by jej potěšil. Hospodin vydal Jákobovi příkaz jeho protivníkům vůkol něho. Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý. (Çáde)18 „Hospodin je spravedlivý, já jsem vzdorovala jeho ústům. Slyšte tedy, všichni národové, hleďte na mou bolest. Mé panny a moji junáci odešli do zajetí. (Kóf)19 Volala jsem své milence, oni mě však oklamali. Moji kněží a moji starší hynuli v městě, když si vyžebrávali pokrm, aby se udrželi při životě. (Réš)20 Pohleď, Hospodine, jak se soužím, v mém nitru to bouří, srdce se mi svírá v hrudi, neboť jsem zarputile vzdorovala. Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt. (Šín)21 Slyšeli mě, jak vzdychám, nebyl nikdo, kdo by mě potěšil, všichni moji nepřátelé uslyšeli o mém neštěstí a veselili se, že jsi to způsobil ty. Přiveď den, který jsi vyhlásil, a budou na tom jako já. (Táv)22 Všechno zlo, jež způsobili, ať vstoupí před tvou tvář a nalož s nimi, jako jsi naložil se mnou za všechny mé nevěrnosti. Hluboce vzdychám a mé srdce je choré.“ (Álef)
1Ach,[1] jak zůstalo opuštěno to město plné lidí! Jako by bylo ovdovělo to proslulé mezi národy! Bývalo kněžnou mezi zeměmi, a teď je v otroctví.2Hořce naříká celou noc, po tvářích kanou slzy. Z jejích milenců, kolik jich bylo, ji žádný nejde utěšit. Všichni přátelé ji zradili, obrátili se proti ní!3Juda odešel do vyhnanství ponížen krutou porobou. Přebývá mezi pohany a nemá, kde by spočinul. Všichni, kdo ho pronásledovali, ho dostihli v jeho sevření.4Osiřelé jsou cesty na Sion, nikdo už nejde na slavnost. Jeho brány pustě zejí, jeho kněží sténají, jeho panny mají smutek – Sionu je tak hořce!5Jeho protivníci triumfují, nepřátelé mají zdar. Hospodin totiž Jeruzalém ranil kvůli mnoha jeho nevěrám. Do zajetí šly i děti – nepřítel si je vzal!6Dceru sionskou opustila veškerá nádhera. Její velmoži jako jeleni pastvu marně hledají; zbaveni síly prchají před svými pronásledovateli.7Ve dnech trápení a bloudění Dcera jeruzalémská vzpomíná na všechny poklady, jež kdysi mívala. Když její lid padal rukou soka a nikdo nešel na pomoc, nepřítel se tenkrát díval a smál se nad tou záhubou.8Dcera jeruzalémská hrozně hřešila, stala se nečistou. Každý ctitel jí teď pohrdá, když vidí její nahotu, a ona zatím sténá, hanbou zakrývá si tvář.9Na jejích sukních špína ulpěla, nestarala se, co bude pak. Neuvěřitelný byl její pád a nikde žádná útěcha. Pohleď, Hospodine, na mé trápení – nepřítel zvítězil!10Na vše, co jí bylo drahé, vztáhl svou ruku nepřítel. Viděla, jak do její svatyně vtrhli pohané – ti, o kterých jsi nařídil: „Do tvého shromáždění nesmějí!“[2]11Všechen její lid sténá a žebrá o chleba. Své drahé dali za něco k jídlu, aby se udrželi naživu. Pohleď, Hospodine, jen se podívej, v jaké jsem hrozné potupě!12Není to pro vás vůbec nic, všichni, kdo procházíte kolem? Jen se podívejte, pohleďte, zda je bolest podobná té, kterou trpím, kterou mě ranil Hospodin v den, kdy se rozlítil.13On seslal oheň z výšiny do mých kostí, které zachvátil. On nastražil mým nohám síť, obrátil mě zpátky. On způsobil mé zničení, celé dny ležím v bezmoci!14Z mých hříchů se stalo jho, jež bylo jeho rukou svázáno. Zavěsily se mi na hrdlo, to jho mě síly zbavilo! Hospodin mě vydal do rukou, před nimiž obstát nemohu.15Hospodin pohrdl všemi hrdiny, kteří jsou v mých zdech. Vojsko proti mně shromáždil, aby rozdrtil mé mládence. Hospodin šlapal v lisu panenskou dceru Judu!16To proto nyní pláči, z očí mi tečou slzy. Není nablízku, kdo by mě potěšil, kdo by mi život navrátil. Mé děti zůstaly opuštěny – nepřítel zvítězil.17Sion své ruce vztahuje, chybí mu těšitel. Hospodin vzbudil proti Jákobovi všechny nepřátele z okolí; Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý.18Hospodin je ale v právu, vždyť jsem se vzepřela jeho příkazům. Poslyšte, všechny národy, pohleďte na mé trápení: Mé panny i mí mládenci museli jít do zajetí.19Volala jsem své milence, ti mě však zradili. Moji kněží i mí stařešinové ve městě pomřeli, když žebrali o něco k jídlu, aby se udrželi naživu.20Pohleď, Hospodine, na mé úzkosti, jak se mi chvějí útroby! Srdce mi buší v prsou nad mojí hroznou vzpourou. Venku meč vraždí děti, doma umírají hlady!21Každý slyší mé sténání, nikdo mě ale netěší. Všichni mí nepřátelé slyší o mém neštěstí a jásají nad tím, co jsi dopustil. Kéž už přivedeš ten vyhlášený den, kdy je postihne to, co mě!22Kéž už všechna jejich zloba vystoupí před tvou tvář. Proveď jim, co jsi mi učinil za všechny mé nevěry. Je příliš mého sténání, srdce mi puká bolestí!
1Weh, wie einsam sitzt da / die einst so volkreiche Stadt!
Einer Witwe wurde gleich / die Große unter den Völkern.
Die Fürstin über die Länder / ist zur Fron erniedrigt. (Iz 50,1)2Sie weint und weint des Nachts, / Tränen auf ihren Wangen.
Niemand ist da, sie zu trösten, / unter all denen, die sie liebten.
Untreu sind all ihre Freunde, / sie sind ihr zu Feinden geworden. (Iz 51,12; Jr 30,14)3In die Verbannung zog Juda aus Elend / und harter Knechtschaft.
Nun weilt sie unter den Völkern / und findet nicht Ruhe.
All ihre Verfolger holten sie ein / mitten in der Bedrängnis. (Dt 25,17)4Die Wege nach Zion trauern, / niemand pilgert zum Fest, / verödet sind all ihre Tore.
Ihre Priester seufzen, / ihre Jungfrauen sind voll Gram, / sie selbst trägt Weh und Kummer. (Iz 51,11)5Ihre Bedränger sind an der Macht, / ihre Feinde im Glück.
Denn Trübsal hat der HERR ihr gesandt / wegen ihrer vielen Verfehlungen.
Ihre Kinder zogen fort, / gefangen, vor dem Bedränger.6Gewichen ist von der Tochter Zion / all ihre Pracht.
Ihre Fürsten sind wie Hirsche geworden, / die keine Weide finden.
Kraftlos zogen sie dahin / vor ihren Verfolgern.7Jerusalem denkt an die Tage / ihres Elends, ihrer Unrast,
an all ihre Kostbarkeiten, / die sie einst besessen,
als ihr Volk in Feindeshand fiel / und niemand da war, ihr zu helfen.
Die Bedränger sahen sie an, / lachten über ihre Vernichtung.8Schwer gesündigt hatte Jerusalem, / deshalb ist sie zum Abscheu geworden.
All ihre Verehrer verachten sie, / weil sie ihre Blöße gesehen.
Sie selbst seufzt / und wendet sich ab.9Ihre Unreinheit klebt an ihrer Schleppe, / ihr Ende bedachte sie nicht.
Entsetzlich ist sie gesunken, / niemand ist da, sie zu trösten.
Sieh doch mein Elend, o HERR, / denn die Feinde prahlen!10Der Bedränger streckte die Hand aus / nach all ihren Schätzen.
Ja, sie sah, wie Völker / in ihr Heiligtum drangen;
ihnen hattest du doch verboten, / sich dir zu nahen in der Gemeinde. (Ez 44,9)11All ihre Bewohner seufzen, / verlangen nach Brot.
Sie geben ihre Schätze für Nahrung, / nur um am Leben zu bleiben.
HERR, sieh doch und schau, / wie sehr ich verachtet bin.12Ihr alle, die ihr des Weges zieht, / schaut doch und seht,
ob ein Schmerz ist wie mein Schmerz, / den man mir angetan,
mit dem der HERR mich geschlagen hat / am Tag seines glühenden Zornes.13Aus der Höhe sandte er Feuer, / in meine Glieder ließ er es fallen.
Er spannte ein Netz meinen Füßen, / rücklings riss er mich nieder.
Er machte mich einsam / und siech für alle Zeit.[1] (Ž 35,7)14Schwer ist das Joch meiner Verfehlungen, / von seiner Hand aufgelegt.
Sie stiegen mir über den Hals; / da brach meine Kraft.
Preisgegeben hat mich der Herr / in die Hand derer, denen ich nicht standhalten konnte.15Verworfen hat all meine Helden / der Herr in meiner Mitte.
Ein Fest rief er aus gegen mich, / meine jungen Männer zu zerschlagen.
Die Kelter trat der Herr / gegen die Jungfrau, Tochter Juda. (Iz 63,3)16Darüber muss ich weinen, / mein Auge, ja, mein Auge fließt von Tränen.
Fern von mir ist ein Tröster, / mein Leben zurückzubringen.
Einsam sind meine Kinder; / denn der Feind ist stark.17Zion ringt die Hände, / niemand ist da, sie zu trösten.
Aufgeboten hat der HERR gegen Jakob / seine Nachbarn, ihn zu bedrängen.
Jerusalem ist unter ihnen / zum Schandfleck geworden.18Er, der HERR, ist im Recht. / Ich habe seinem Wort getrotzt.
Hört doch, alle ihr Völker, / und seht meinen Schmerz:
Meine Mädchen, meine jungen Männer / zogen in die Gefangenschaft. (Iz 45,21)19Ich rief nach denen, die mich liebten; / doch sie betrogen mich.
Meine Priester, meine Ältesten / sind in der Stadt verschmachtet,
als sie Nahrung suchten, / um am Leben zu bleiben. (Jr 22,22)20HERR, sieh an, wie mir angst ist! / Mein Inneres glüht;
mir dreht sich das Herz im Leibe, / weil ich mich so heftig widersetzt habe.
Draußen raubte die Kinder das Schwert, / was drinnen ist, gleicht dem Tod.21Sie hörten, wie ich stöhne; / ich habe keinen Tröster.
All meine Feinde hörten von meinem Unglück, / freuten sich, dass du es bewirkt hast.
Du brachtest deinen angekündigten Tag. / Ihnen aber wird es ergehen wie mir;22all ihre Bosheit komme vor dich. / Tu dann an ihnen,
wie du an mir getan / wegen all meiner Verfehlungen!
Denn ich stöhne ohne Ende / und mein Herz ist krank. (Pl 3,58; Pl 4,20)
1How lonely sits the city that was full of people! How like a widow has she become, she who was great among the nations! She who was a princess among the provinces has become a slave. (Ezd 4,20; Kaz 2,8; Iz 31,8; Jr 7,34; Jr 15,8; Pl 5,16)2She weeps bitterly in the night, with tears on her cheeks; among all her lovers she has none to comfort her; all her friends have dealt treacherously with her; they have become her enemies. (Ž 6,6; Kaz 4,1; Jr 9,1; Jr 13,17; Jr 22,22; Jr 30,14; Pl 1,9; Pl 1,16; Pl 1,19; Pl 1,21; Ez 23,22)3Judah has gone into exile because of affliction[1] and hard servitude; she dwells now among the nations, but finds no resting place; her pursuers have all overtaken her in the midst of her distress.[2] (Dt 28,64; Jr 45,3; Jr 52,27; Pl 2,9)4The roads to Zion mourn, for none come to the festival; all her gates are desolate; her priests groan; her virgins have been afflicted,[3] and she herself suffers bitterly. (Jr 14,2; Pl 1,8; Pl 1,11; Pl 1,21; Pl 2,6)5Her foes have become the head; her enemies prosper, because the Lord has afflicted her for the multitude of her transgressions; her children have gone away, captives before the foe. (Dt 28,13; Dt 28,44; 2Pa 36,17; 2Pa 36,20; Jr 12,1; Jr 13,21; Jr 30,14; Jr 52,28; Pl 1,12; Pl 3,33; Da 9,16)6From the daughter of Zion all her majesty has departed. Her princes have become like deer that find no pasture; they fled without strength before the pursuer. (Jr 14,6)7Jerusalem remembers in the days of her affliction and wandering all the precious things that were hers from days of old. When her people fell into the hand of the foe, and there was none to help her, her foes gloated over her; they mocked at her downfall. (Ž 119,51; Jr 46,26; Pl 1,10; Pl 2,17; Abd 1,12)8Jerusalem sinned grievously; therefore she became filthy; all who honored her despise her, for they have seen her nakedness; she herself groans and turns her face away. (Pl 1,4; Pl 1,21; Ez 16,37; Za 13,1)9Her uncleanness was in her skirts; she took no thought of her future;[4] therefore her fall is terrible; she has no comforter. “O Lord, behold my affliction, for the enemy has triumphed!” (Dt 32,29; Iz 47,7; Jr 13,22; Jr 48,26; Pl 1,2)10The enemy has stretched out his hands over all her precious things; for she has seen the nations enter her sanctuary, those whom you forbade to enter your congregation. (Dt 23,3; Neh 13,1; Ž 79,1; Jr 51,51; Pl 1,7)11All her people groan as they search for bread; they trade their treasures for food to revive their strength. “Look, O Lord, and see, for I am despised.” (Jr 38,9; Jr 52,6; Pl 1,8; Pl 1,10; Pl 1,19; Pl 2,12; Pl 4,4)12“Is it nothing to you, all you who pass by? Look and see if there is any sorrow like my sorrow, which was brought upon me, which the Lord inflicted on the day of his fierce anger. (Jb 21,29; Ž 80,12; Jr 12,13; Pl 1,5; Da 9,12)13“From on high he sent fire; into my bones[5] he made it descend; he spread a net for my feet; he turned me back; he has left me stunned, faint all the day long. (Ž 9,15; Ž 102,3; Jr 8,18; Pl 3,11; Ez 12,13; Ez 17,20)14“My transgressions were bound[6] into a yoke; by his hand they were fastened together; they were set upon my neck; he caused my strength to fail; the Lord gave me into the hands of those whom I cannot withstand. (Dt 28,48)15“The Lord rejected all my mighty men in my midst; he summoned an assembly against me to crush my young men; the Lord has trodden as in a winepress the virgin daughter of Judah. (Iz 63,2)16“For these things I weep; my eyes flow with tears; for a comforter is far from me, one to revive my spirit; my children are desolate, for the enemy has prevailed.” (Jr 13,17; Pl 1,2; Pl 1,11; Pl 1,21)17Zion stretches out her hands, but there is none to comfort her; the Lord has commanded against Jacob that his neighbors should be his foes; Jerusalem has become a filthy thing among them. (Iz 1,15; Jr 4,31; Pl 1,16)18“The Lord is in the right, for I have rebelled against his word; but hear, all you peoples, and see my suffering; my young women and my young men have gone into captivity. (Dt 28,41; 1S 12,14; Jr 12,1)19“I called to my lovers, but they deceived me; my priests and elders perished in the city, while they sought food to revive their strength. (Pl 1,2; Pl 1,11)20“Look, O Lord, for I am in distress; my stomach churns; my heart is wrung within me, because I have been very rebellious. In the street the sword bereaves; in the house it is like death. (Dt 32,25; Jb 30,27; Iz 16,11; Jr 15,2; Pl 2,11; Ez 7,15)21“They heard[7] my groaning, yet there is no one to comfort me. All my enemies have heard of my trouble; they are glad that you have done it. You have brought[8] the day you announced; now let them be as I am. (Jr 50,11; Pl 1,2; Pl 1,4; Pl 1,8; Pl 1,11; Pl 1,16; Pl 4,21)22“Let all their evildoing come before you, and deal with them as you have dealt with me because of all my transgressions; for my groans are many, and my heart is faint.” (Ž 109,14; Jr 8,18; Pl 1,12; Pl 1,21; Pl 2,20)
Pláč 1
King James Version
1How doth the city sit solitary, that was full of people! how is she become as a widow! she that was great among the nations, and princess among the provinces, how is she become tributary!2She weepeth sore in the night, and her tears are on her cheeks: among all her lovers she hath none to comfort her : all her friends have dealt treacherously with her, they are become her enemies.3Judah is gone into captivity because of affliction, and because of great servitude: she dwelleth among the heathen, she findeth no rest: all her persecutors overtook her between the straits.4The ways of Zion do mourn, because none come to the solemn feasts: all her gates are desolate: her priests sigh, her virgins are afflicted, and she is in bitterness.5Her adversaries are the chief, her enemies prosper; for the LORD hath afflicted her for the multitude of her transgressions: her children are gone into captivity before the enemy.6And from the daughter of Zion all her beauty is departed: her princes are become like harts that find no pasture, and they are gone without strength before the pursuer.7Jerusalem remembered in the days of her affliction and of her miseries all her pleasant things that she had in the days of old, when her people fell into the hand of the enemy, and none did help her: the adversaries saw her, and did mock at her sabbaths.8Jerusalem hath grievously sinned; therefore she is removed: all that honoured her despise her, because they have seen her nakedness: yea, she sigheth, and turneth backward.9Her filthiness is in her skirts; she remembereth not her last end; therefore she came down wonderfully: she had no comforter. O LORD, behold my affliction: for the enemy hath magnified himself .10The adversary hath spread out his hand upon all her pleasant things: for she hath seen that the heathen entered into her sanctuary, whom thou didst command that they should not enter into thy congregation.11All her people sigh, they seek bread; they have given their pleasant things for meat to relieve the soul: see, O LORD, and consider; for I am become vile.12Is it nothing to you, all ye that pass by? behold, and see if there be any sorrow like unto my sorrow, which is done unto me, wherewith the LORD hath afflicted me in the day of his fierce anger.13From above hath he sent fire into my bones, and it prevaileth against them: he hath spread a net for my feet, he hath turned me back: he hath made me desolate and faint all the day.14The yoke of my transgressions is bound by his hand: they are wreathed, and come up upon my neck: he hath made my strength to fall, the Lord hath delivered me into their hands, from whom I am not able to rise up.15The Lord hath trodden under foot all my mighty men in the midst of me: he hath called an assembly against me to crush my young men: the Lord hath trodden the virgin, the daughter of Judah, as in a winepress.16For these things I weep; mine eye, mine eye runneth down with water, because the comforter that should relieve my soul is far from me: my children are desolate, because the enemy prevailed.17Zion spreadeth forth her hands, and there is none to comfort her: the LORD hath commanded concerning Jacob, that his adversaries should be round about him: Jerusalem is as a menstruous woman among them.18The LORD is righteous; for I have rebelled against his commandment: hear, I pray you, all people, and behold my sorrow: my virgins and my young men are gone into captivity.19I called for my lovers, but they deceived me: my priests and mine elders gave up the ghost in the city, while they sought their meat to relieve their souls.20Behold, O LORD; for I am in distress: my bowels are troubled; mine heart is turned within me; for I have grievously rebelled: abroad the sword bereaveth, at home there is as death.21They have heard that I sigh: there is none to comfort me: all mine enemies have heard of my trouble; they are glad that thou hast done it : thou wilt bring the day that thou hast called, and they shall be like unto me.22Let all their wickedness come before thee; and do unto them, as thou hast done unto me for all my transgressions: for my sighs are many, and my heart is faint.