1Tedy stalo se měsíce Nísan léta dvadcátého Artaxerxa krále, když víno stálo před ním, že vzav víno, podal jsem ho králi. Nebýval jsem pak smuten před ním.2Pročež mi řekl král: Proč oblíčej tvůj smutný jest, poněvadž nestůněš? Jiného není, než sevření srdce. Pročež ulekl jsem se velmi velice.3A řekl jsem králi: Král na věky buď živ. Kterak nemá býti smutný oblíčej můj, když město to, kdež jsou hrobové otců mých, zpuštěno jest, a brány jeho ohněm zkaženy?4Opět mi řekl král: Čeho žádáš? Mezi tím modlil jsem se Bohu nebeskému.5Potom řekl jsem králi: Zdá-liť se za dobré králi, a jestliže má lásku služebník tvůj u tebe, žádám, abys mne poslal do Judstva, do města, kdež jsou hrobové otců mých, abych je zase vystavěl.6Ještě mi řekl král (královna pak seděla podlé něho): Dlouho-li budeš na té cestě, a kdy se zas navrátíš? I líbilo se to králi, a propustil mne, hned jakž jsem mu oznámil jistý čas.7Zatím řekl jsem králi: Vidí-li se za dobré králi, nechť mi dadí listy k vývodám za řekou, aby mne provedli, až bych přišel do Judstva,8Tolikéž psání k Azafovi, vládaři lesu královského, aby mi dal dříví na trámy, k branám paláce, při domě Božím, a ke zdem městským, a k domu, do něhož bych vjíti mohl. I dal mi král vedlé štědré ruky Boha mého ke mně.9Tedy přišed k vývodám za řekou, dal jsem jim psání královské. Poslal pak byl se mnou král hejtmany vojska a jezdce.10To když uslyšel Sanballat Choronský, a Tobiáš služebník Ammonitský, velmi je to mrzelo, že přišel člověk, kterýž by obmýšlel dobré synů Izraelských.11A tak přišed do Jeruzaléma, pobyl jsem tam za tři dni.12V noci pak vstal jsem, a kolikosi mužů se mnou, a neoznámil jsem žádnému, co mi dal Bůh můj v srdce, abych činil v Jeruzalémě, aniž jsem měl hovada jakého s sebou, kromě hovádka, na němž jsem jel.13I vyjel jsem branou při údolí v noci k studnici drakové a k bráně hnojné, a ohledoval jsem zdí Jeruzalémských, kteréž byly pobořené, a bran jeho zkažených ohněm.14Odtud jsem jel k bráně studničné, a k rybníku královskému, kdež nebylo brodu hovádku, na němž jsem jel, aby přejíti mohlo.15Pročež bral jsem se zhůru podlé potoka v noci, a ohledoval jsem zdi. Odkudž vraceje se, vjel jsem branou při údolí, a tak jsem se navrátil.16Ale knížata nic nevěděli, kam jsem jezdil, a co jsem činil; nebo jsem Židům, ani kněžím, ani přednějším, ani knížatům, ani jiným úředníkům až do té chvíle neoznámil.17Protož řekl jsem jim: Vy vidíte, v jakém jsme zlém, a Jeruzalém zpuštěný, a brány jeho ohněm zkaženy. Poďtež, a stavějme zed Jeruzalémskou, abychom nebyli více v pohanění.18A když jsem jim oznámil, že pomoc Boha mého jest se mnou, ano i slova králova, kteráž ke mně mluvil, teprv řekli: Přičiňmež se a stavějme. I posilnili rukou svých k dobrému.19Což když uslyšel Sanballat Choronský, a Tobiáš služebník Ammonitský, a Gesem Arabský, posmívali se, a utrhali nám, pravíce: Což to děláte? Co se králi protivíte?20Jimž odpovídaje, řekl jsem: Bůh nebeský, tenť nám dá prospěch, a my služebníci jeho přičiníce se, stavěti budeme, vy pak nemáte žádného dílu, ani práva, ani památky v Jeruzalémě.
— Cesta do Jeruzaléma - Nehemjáš se statečně hlásí ke svému lidu a je poslán perským králem do Jeruzaléma.
1 V měsíci nísanu dvacátého roku Artaxerxova kralování, když před králem bylo víno, vzal jsem víno a podal je králi. Nikdy jsem před ním nebýval ztrápený.2 Tu mi král řekl: „Proč vypadáš tak ztrápeně? Vždyť nejsi nemocný! Bezpochyby se něčím trápíš.“ Velmi jsem se ulekl3 a řekl jsem králi: „Ať žije král na věky! Jak bych neměl vypadat ztrápeně, když město, kde jsou hroby mých otců, leží v troskách a jeho brány jsou zničeny ohněm!“4 Král mi na to řekl: „Co si tedy přeješ?“ Pomodlil jsem se k Bohu nebes5 a odpověděl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné a jestliže tvůj služebník došel tvého zalíbení, propusť mě do Judska, kde jsou hroby mých otců, abych město znovu vystavěl.“6 Král, vedle něhož seděla královna, se mě zeptal: „Jak dlouho potrvá tvá cesta a kdy se vrátíš?“ Králi se zalíbilo mě propustit, jakmile jsem udal určitý čas.7 Řekl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné, nechť jsou mi dány doporučující listy pro místodržitele v Zaeufratí, aby mi poskytli doprovod, dokud nepřijdu do Judska,8 a také list pro správce královských obor Asafa, aby mi dodal dříví na trámy k branám hradu při domě Božím, na městské hradby i na dům, k němuž se mám vydat.“ Král mi je dal, neboť dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou.9 Když jsem přišel k místodržitelům v Zaeufratí, dal jsem jim královské doporučující listy. Král také se mnou poslal velitele vojska a jezdce.10 Jakmile to uslyšel Sanbalat Chorónský a Tóbijáš, ten amónský otrok, popadla je strašná zlost, že přišel někdo, komu jde o dobro synů Izraele.
— Příprava k dílu obnovy - Nehemjáš prohlíží rozvaliny, vybízí ke stavbě a odolává útoku nepřátel.
11 Tak jsem přišel do Jeruzaléma. Po třech dnech tamního pobytu12 jsem vstal v noci spolu s několika muži, ale neoznámil jsem nikomu, co mi můj Bůh vložil do srdce, abych udělal pro Jeruzalém. Neměl jsem s sebou žádné zvíře kromě toho, na němž jsem jel.13 Vyjel jsem v noci Údolní branou směrem k Dračí studni a k Hnojné bráně. Přitom jsem si pozorně všímal pobořených jeruzalémských hradeb a bran zničených ohněm.14 Pak jsem pokračoval k Studničné bráně a ke královskému rybníku; zde však nebylo místo pro zvíře, aby se mnou prošlo.15 Ubíral jsem se tedy v noci vzhůru úvalem a pozorně jsem si všímal hradeb. Pak jsem se obrátil, vjel jsem Údolní branou a vrátil se zpět.16 Představenstvo nevědělo o tom, kde jsem chodil a co dělám; dosud jsem totiž nic neoznámil Judejcům, ani kněžím ani šlechtě ani představenstvu ani ostatním, kteří pracovali na tom díle.17 Teď jsem jim řekl: „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. Jeruzalém je v troskách, jeho brány jsou zničeny ohněm. Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby. A nebudeme nadále v potupě.“18 Sdělil jsem jim, jak dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou, také i slova, jež mi řekl král. Odpověděli: „Nuže, dejme se do stavby!“ I vzchopili se k dobrému dílu. 19 Když o tom uslyšel Sanbalat Chorónský, Tóbijáš, ten amónský otrok, a Gešem Arabský, vysmívali se nám. S pohrdáním nám říkali: „Do čeho se to pouštíte? Chcete se bouřit proti králi?“20 Nato jsem jim odpověděl a řekl: „Sám Bůh nebes způsobí, že se nám to podaří. My jsme jeho služebníci. Dali jsme se do stavby. Vy však nemáte žádný podíl ani právo ani památku v Jeruzalémě.“
1V měsíci nísanu dvacátého roku Artaxerxova[1] jsem obsluhoval krále. Když jsem králi nosil víno, nikdy jsem před ním nebýval zasmušilý.2Proto se mě král zeptal: „Proč se tváříš ztrápeně? Nejsi přece nemocný. Asi tě něco tíží.“ Ve velikém úleku3jsem králi odpověděl: „Král nechť žije navěky! Jak nemám mít ztrápenou tvář, když město, v němž jsou hroby mých předků, je rozbořeno a jeho brány zničil oheň.“4„Co tedy žádáš?“ zeptal se král. Modlil jsem se tedy k Bohu nebes5a odpověděl jsem králi takto: „Kdyby král ráčil a prokázal svému služebníku laskavost, pošli mě do Judska, do města, v němž jsou hroby mých předků, abych ho znovu vystavěl.“6Král, po boku s chotí, se mě zeptal: „Jak dlouho tvá cesta potrvá? Kdy se vrátíš?“ Když jsem mu udal dobu, král se rozhodl, že mě vyšle.7„Kdyby král ráčil,“ řekl jsem ještě králi, „mohl bych dostat doporučující listy pro místodržící za Eufratem, aby mi zajistili bezpečný průchod do Judska?8Mohl bych dostat také dopis pro Asafa, královského lesmistra, aby mi poskytl trámové dříví na brány chrámové pevnosti, na městské hradby a na dům, kde bych bydlel?“ A král svolil, neboť můj Bůh nade mnou držel svou laskavou ruku.9Když jsem přišel k zaeufratským místodržícím, předal jsem jim královské listy. Král se mnou poslal vojenské velitele a jízdu.10Jakmile se to doslechl Sanbalat Choronský a úředník Tobiáš Amonský, popadla je strašná zlost, že přišli lidé, kteří se snaží o dobro synů Izraele.
Pojďme stavět
11Tak jsem dorazil do Jeruzaléma. Když jsem tam pobyl tři dny,12vstal jsem v noci a vzal s sebou jen několik mužů. Nikomu jsem neřekl, co mi můj Bůh položil na srdce, abych vykonal pro Jeruzalém. Ani zvířata jsem nevzal kromě toho, na němž jsem jel sám.13Tu noc jsem se vydal Údolní branou kolem Dračího pramene a k Hnojné bráně. Přitom jsem prohlížel pobořené jeruzalémské hradby a brány poničené ohněm.14Došel jsem ke Studniční bráně a až ke Královské nádrži, tam už ale zvíře pode mnou nemělo kudy projít.15Pokračoval jsem tedy vzhůru do noci podél potoka a prohlížel hradby. Pak jsem se obrátil zpět, prošel Údolní bránou a vrátil se.16Hodnostáři netušili, kde jsem byl a co jsem dělal, neboť jsem do té doby Židům nic neprozradil, a to ani kněžím, knížatům, hodnostářům ani jiným úředníkům.17Teď jsem jim ale řekl: „Sami vidíte, jak bídně na tom jsme. Jeruzalém je zpustošený a jeho brány spálené. Pojďme znovu vystavět jeruzalémské hradby, ať skončí naše potupa!“18Potom jsem jim vyprávěl, jak nade mnou můj Bůh držel svou laskavou ruku a jaká slova ke mně pronesl král. „Pojďme stavět!“ řekli na to a sebrali odvahu k tomu dobrému dílu.19Když se to doslechli Sanbalat Choronský, úředník Tobiáš Amonský a Gešem Arabský, začali se nám posmívat. Uráželi nás: „Co to tam provádíte za věci? Chcete se protivit králi?“20„Bůh nebes nám pomůže,“ odpověděl jsem jim na to. „My jsme jeho služebníci a začali jsme stavět. Vy ale v Jeruzalémě nemáte žádný podíl, právo ani nárok!“
1Es geschah im Monat Nisan, im zwanzigsten Jahr des Königs Artaxerxes: Als Wein vor ihm stand, nahm ich den Wein und reichte ihn dem König. Nie zuvor hatte der König mein Aussehen schlecht gefunden;2jetzt aber fragte er mich: Warum siehst du so schlecht aus? Du bist doch nicht etwa krank? Nein, du hast gewiss Kummer. Ich erschrak sehr;3dann sagte ich zum König: Der König möge ewig leben. Wie sollte ich nicht schlecht aussehen? Die Stadt, in der die Gräber meiner Väter sind, liegt in Trümmern und ihre Tore sind vom Feuer verzehrt.4Der König erwiderte: Was möchtest du also? Da betete ich zum Gott des Himmels;5dann sagte ich zum König: Wenn du, König, es für gut findest und wenn du deinem Knecht vertraust, so sende mich nach Juda in die Stadt, in der die Gräber meiner Väter sind, damit ich sie wieder aufbaue.6Darauf fragte mich der König, während die Königin neben ihm saß: Wie lang soll deine Reise dauern? Wann kommst du zurück? Ich nannte ihm eine bestimmte Zeit; der König war einverstanden und ließ mich ziehen.7Ich sagte dem König noch: Wenn der König es für gut findet, dann gebe man mir Briefe mit an die Statthalter des Gebiets jenseits des Stroms, damit sie mich bis nach Juda durchreisen lassen; (Ezd 4,10; Ezd 7,11)8ferner einen Brief an Asaf, den Verwalter der königlichen Wälder: Er soll mir Bauholz liefern für die Tore der Tempelburg, für die Stadtmauer und für das Haus, in das ich ziehen will. Der König bewilligte es mir, weil die gütige Hand meines Gottes über mir war.9So kam ich zu den Statthaltern im Gebiet jenseits des Stroms und ich übergab ihnen die Briefe des Königs. Der König hatte mir auch Hauptleute und Reiter als Geleit gegeben. (Ezd 8,22)10Sanballat, der Horoniter, und Tobija, der Knecht von Ammon, hörten davon. Es verdross sie sehr, dass da ein Mann kam, der sich für das Wohl der Israeliten einsetzte.
Beschluss des Mauerbaus
11So kam ich nach Jerusalem. Dort blieb ich drei Tage. (Ezd 8,32)12Dann machte ich mich bei Nacht auf, nahm aber nur einige wenige Männer mit. Noch hatte ich keinem Menschen mitgeteilt, was mein Gott mir eingegeben hatte, für Jerusalem zu tun. Ich nahm keine Tiere mit außer dem einen, auf dem ich ritt.13So ritt ich bei Nacht zum Taltor hinaus. An der Drachenquelle vorbei gelangte ich zum Aschentor. Dabei besichtigte ich die Mauern Jerusalems: Sie waren niedergerissen und die Tore vom Feuer verzehrt. (Neh 3,13; Neh 12,31)14Ich ritt zum Quelltor und zum Königsteich hinüber. Hier konnte ich mit dem Reittier nicht mehr vorwärtskommen.15So ging ich bei Nacht das Bachtal hinauf und besichtigte die Mauer. Dann kehrte ich um und kam durch das Taltor wieder zurück.16Die Beamten wussten nicht, wohin ich gegangen war und was ich vorhatte. Denn ich hatte bis dahin den Juden nichts mitgeteilt, weder den Priestern noch den Vornehmen, noch den Beamten und den Übrigen, die an dem Werk mitwirken sollten.17Jetzt aber sagte ich zu ihnen: Ihr seht selbst, in welchem Elend wir sind: Jerusalem liegt in Trümmern und seine Tore sind im Feuer verbrannt. Gehen wir daran und bauen wir die Mauer Jerusalems wieder auf! So machen wir unserer Schande ein Ende.18Dann berichtete ich ihnen, wie die Hand meines Gottes so gütig über mir gewesen war und was der König mir zugesagt hatte. Da sagten sie: Wir wollen ans Werk gehen und bauen. Und sie nahmen die gute Sache in die Hand.19Als aber Sanballat, der Horoniter, Tobija, der Knecht von Ammon, und der Araber Geschem davon hörten, verspotteten sie uns und sagten verächtlich: Was soll das, was ihr da macht? Wollt ihr euch etwa gegen den König auflehnen? (Ezd 4,23; Neh 2,10; Neh 13,4)20Ich ließ ihnen antworten: Der Gott des Himmels wird uns Erfolg verleihen. Wir, seine Knechte, wollen ans Werk gehen und bauen. Ihr hingegen habt weder Anteil noch Anrecht noch gibt es Erinnerung an euch in Jerusalem.
1In the month of Nisan, in the twentieth year of King Artaxerxes, when wine was before him, I took up the wine and gave it to the king. Now I had not been sad in his presence. (Ezd 7,1; Neh 1,1; Neh 1,11; Neh 5,14)2And the king said to me, “Why is your face sad, seeing you are not sick? This is nothing but sadness of the heart.” Then I was very much afraid. (Př 15,13)3I said to the king, “Let the king live forever! Why should not my face be sad, when the city, the place of my fathers’ graves, lies in ruins, and its gates have been destroyed by fire?” (1Kr 1,31; Neh 1,3; Neh 2,13; Neh 2,17; Da 2,4; Da 5,10; Da 6,21)4Then the king said to me, “What are you requesting?” So I prayed to the God of heaven. (Ezd 5,12; Neh 1,4; Neh 2,20; Da 2,18)5And I said to the king, “If it pleases the king, and if your servant has found favor in your sight, that you send me to Judah, to the city of my fathers’ graves, that I may rebuild it.”6And the king said to me (the queen sitting beside him), “How long will you be gone, and when will you return?” So it pleased the king to send me when I had given him a time. (Neh 5,14; Neh 13,6; Ž 45,9)7And I said to the king, “If it pleases the king, let letters be given me to the governors of the province Beyond the River, that they may let me pass through until I come to Judah, (Ezd 8,36)8and a letter to Asaph, the keeper of the king’s forest, that he may give me timber to make beams for the gates of the fortress of the temple, and for the wall of the city, and for the house that I shall occupy.” And the king granted me what I asked, for the good hand of my God was upon me. (Ezd 7,6; Neh 2,18; Neh 7,2)
Nehemiah Inspects Jerusalem’s Walls
9Then I came to the governors of the province Beyond the River and gave them the king’s letters. Now the king had sent with me officers of the army and horsemen. (Ezd 8,36)10But when Sanballat the Horonite and Tobiah the Ammonite servant heard this, it displeased them greatly that someone had come to seek the welfare of the people of Israel. (Neh 2,19; Neh 4,1; Neh 4,7; Neh 6,1; Neh 6,5; Neh 6,12; Neh 6,14; Neh 13,4; Neh 13,28)11So I went to Jerusalem and was there three days. (Ezd 8,32)12Then I arose in the night, I and a few men with me. And I told no one what my God had put into my heart to do for Jerusalem. There was no animal with me but the one on which I rode.13I went out by night by the Valley Gate to the Dragon Spring and to the Dung Gate, and I inspected the walls of Jerusalem that were broken down and its gates that had been destroyed by fire. (2Pa 26,9; Neh 1,3; Neh 2,3; Neh 2,17; Neh 3,13; Neh 12,31)14Then I went on to the Fountain Gate and to the King’s Pool, but there was no room for the animal that was under me to pass. (2Kr 20,20; 2Pa 32,3; 2Pa 32,30; Neh 3,15; Neh 3,16; Neh 12,37)15Then I went up in the night by the valley and inspected the wall, and I turned back and entered by the Valley Gate, and so returned. (2S 15,23)16And the officials did not know where I had gone or what I was doing, and I had not yet told the Jews, the priests, the nobles, the officials, and the rest who were to do the work.17Then I said to them, “You see the trouble we are in, how Jerusalem lies in ruins with its gates burned. Come, let us build the wall of Jerusalem, that we may no longer suffer derision.” (Neh 1,3; Neh 2,3; Neh 2,13; Ž 44,13; Ž 79,4; Jr 24,9; Ez 5,14; Ez 22,4)18And I told them of the hand of my God that had been upon me for good, and also of the words that the king had spoken to me. And they said, “Let us rise up and build.” So they strengthened their hands for the good work. (2S 2,7; Neh 2,8)19But when Sanballat the Horonite and Tobiah the Ammonite servant and Geshem the Arab heard of it, they jeered at us and despised us and said, “What is this thing that you are doing? Are you rebelling against the king?” (Neh 4,1; Neh 6,6; Ž 44,13)20Then I replied to them, “The God of heaven will make us prosper, and we his servants will arise and build, but you have no portion or right or claim[1] in Jerusalem.” (Neh 2,4)
Nehemiáš 2
King James Version
1And it came to pass in the month Nisan, in the twentieth year of Artaxerxes the king, that wine was before him: and I took up the wine, and gave it unto the king. Now I had not been beforetime sad in his presence.2Wherefore the king said unto me, Why is thy countenance sad, seeing thou art not sick? this is nothing else but sorrow of heart. Then I was very sore afraid,3And said unto the king, Let the king live for ever: why should not my countenance be sad, when the city, the place of my fathers'sepulchres, lieth waste, and the gates thereof are consumed with fire?4Then the king said unto me, For what dost thou make request? So I prayed to the God of heaven.5And I said unto the king, If it please the king, and if thy servant have found favour in thy sight, that thou wouldest send me unto Judah, unto the city of my fathers'sepulchres, that I may build it.6And the king said unto me, (the queen also sitting by him,) For how long shall thy journey be? and when wilt thou return? So it pleased the king to send me; and I set him a time.7Moreover I said unto the king, If it please the king, let letters be given me to the governors beyond the river, that they may convey me over till I come into Judah;8And a letter unto Asaph the keeper of the king' forest, that he may give me timber to make beams for the gates of the palace which appertained to the house, and for the wall of the city, and for the house that I shall enter into. And the king granted me, according to the good hand of my God upon me.9Then I came to the governors beyond the river, and gave them the king' letters. Now the king had sent captains of the army and horsemen with me.10When Sanballat the Horonite, and Tobiah the servant, the Ammonite, heard of it , it grieved them exceedingly that there was come a man to seek the welfare of the children of Israel.11So I came to Jerusalem, and was there three days.12And I arose in the night, I and some few men with me; neither told I any man what my God had put in my heart to do at Jerusalem: neither was there any beast with me, save the beast that I rode upon.13And I went out by night by the gate of the valley, even before the dragon well, and to the dung port, and viewed the walls of Jerusalem, which were broken down, and the gates thereof were consumed with fire.14Then I went on to the gate of the fountain, and to the king' pool: but there was no place for the beast that was under me to pass.15Then went I up in the night by the brook, and viewed the wall, and turned back, and entered by the gate of the valley, and so returned.16And the rulers knew not whither I went, or what I did; neither had I as yet told it to the Jews, nor to the priests, nor to the nobles, nor to the rulers, nor to the rest that did the work.17Then said I unto them, Ye see the distress that we are in, how Jerusalem lieth waste, and the gates thereof are burned with fire: come, and let us build up the wall of Jerusalem, that we be no more a reproach.18Then I told them of the hand of my God which was good upon me; as also the king' words that he had spoken unto me. And they said, Let us rise up and build. So they strengthened their hands for this good work .19But when Sanballat the Horonite, and Tobiah the servant, the Ammonite, and Geshem the Arabian, heard it , they laughed us to scorn, and despised us, and said, What is this thing that ye do? will ye rebel against the king?20Then answered I them, and said unto them, The God of heaven, he will prosper us; therefore we his servants will arise and build: but ye have no portion, nor right, nor memorial, in Jerusalem.