1De David. O Eternel, viens accuser ╵ceux qui m’accusent, combats toi-même ╵qui me combat.2Saisis le petit bouclier ╵et le grand bouclier, lève-toi pour me secourir!3Brandis ta lance ╵avec le javelot ╵contre mes poursuivants! Dis-moi que tu es mon Sauveur.4Qu’ils soient honteux, déshonorés, ╵ceux qui en veulent à ma vie! Qu’ils reculent couverts d’opprobre, ╵ceux qui projettent mon malheur!5Qu’ils soient comme la paille ╵emportée par le vent, quand les repoussera ╵l’ange de l’Eternel[1]! (Ps 34:8)6Que leur chemin soit sombre, ╵qu’il soit glissant lorsque l’ange de l’Eternel ╵viendra les pourchasser!7Sans cause, ils ont caché ╵des pièges sur ma route, sans raison, pour me perdre, ╵ils ont creusé des fosses.8Que le malheur s’abatte ╵sur eux à l’improviste! Et que dans le filet ╵qu’ils ont caché, ╵ils puissent s’empêtrer! Qu’ils tombent dans la fosse ╵qu’ils ont creusée ╵et qu’elle fasse ╵leur propre ruine[2].9J’exulterai de joie ╵en l’Eternel, je me réjouirai ╵pour le salut ╵qu’il aura accompli pour moi.10Je clamerai de tout mon être: ╵« Eternel, qui est comme toi? Le malheureux, tu le délivres ╵d’un ennemi plus fort que lui, les pauvres et les démunis, ╵tu les libères ╵de ceux qui les oppriment. »11Des témoins adonnés à la violence se lèvent, on vient m’interroger ╵sur des faits que j’ignore.12Ils me rendent le mal ╵pour le bien que j’ai fait. Je suis abandonné.13Et moi, quand ils étaient malades, ╵je revêtais un vêtement de deuil et je m’humiliais en jeûnant. Sans cesse, je priais pour eux[3]14comme pour un ami ╵ou pour un frère. ╵J’allais, courbé sous la tristesse, comme en menant le deuil ╵pour la mort d’une mère.15Je suis tombé dans le malheur: ╵les voilà qui s’attroupent ╵en triomphant à mon sujet; oui, ils s’attroupent contre moi ╵pour m’attaquer à mon insu[4]. Sans répit, ils m’outragent.16Avec une ironie mordante, ╵ces hypocrites grincent des dents à mon sujet.17Seigneur, comment ╵supportes-tu cela? Soustrais ma vie à leurs sévices, ma vie qui m’est précieuse, ╵à ces lions!18Je te rendrai hommage ╵dans la grande assemblée. Je te louerai ╵avec la foule immense.19Sans cause, ils sont mes ennemis: ╵qu’ils ne triomphent pas ╵à mon sujet! Ils me détestent sans raison. ╵Qu’ils n’osent plus cligner de l’œil ╵pour m’insulter!20Car ce n’est pas la paix ╵qu’apporte leur parole, ils forgent des mensonges ╵contre les gens paisibles du pays.21La bouche grande ouverte, ils disent: ╵« Eh, eh! Nous l’avons vu! »22Eternel, toi, tu as tout vu! ╵Ne reste pas muet! Seigneur, ne te tiens pas ╵si éloigné de moi!23Interviens donc! Oui, interviens ╵pour défendre mon droit, toi, mon Dieu, mon Seigneur, ╵pour prendre en main ma cause!24Rends-moi justice, ╵toi qui es juste, ╵ô Eternel mon Dieu! Empêche-les ╵de triompher à mon sujet!25Qu’ils ne se disent pas: ╵« Ah, ah, c’est ce que nous voulions! » Non, qu’ils ne disent pas: ╵« Nous n’avons fait de lui ╵qu’une bouchée! »26Que la honte et le déshonneur ╵atteignent tous ceux qui se réjouissent ╵de mon malheur! Qu’ils soient couverts de honte ╵et revêtus de confusion, ceux qui, pour se grandir, ╵se tournent contre moi!27Alors ceux qui désirent ╵voir mon droit rétabli pourront se réjouir, ╵et ils crieront de joie en répétant sans cesse: ╵« Que l’Eternel est grand, lui qui désire ╵le bonheur de son serviteur! »28Oui, je proclamerai que tu es juste, je dirai ta louange tout le jour.
HOSPODINE, VEĎ SPOR S TĚMI, KDO VEDOU SPOR SE MNOU
1 Davidův. Hospodine, veď spor s těmi, kdo vedou spor se mnou, bojuj proti těm, kdo proti mně boj vedou. 2 Chop se pavézy a štítu, na pomoc mi povstaň, 3 rozmáchni se kopím a sekerou proti těm, kdo mě pronásledují, a řekni mi: „Jsem tvoje spása.“ 4 Ať se hanbí, ať se stydí ti, kdo o život mi ukládají. Ať táhnou zpět, ať se zardí ti, kdo zlo mi strojí. 5 Ať jsou jako plevy hnané větrem, až na ně udeří anděl Hospodinův, 6 ať je jejich cesta ztemnělá a kluzká, až je Hospodinův anděl bude stíhat. 7 Bez důvodů síť mi nastražili, bez důvodů na mne vykopali jámu. 8 Ať na něj přikvačí znenadání zkáza, do sítě, již nastražil, ať sám se chytí, do zkázy ať padne. 9 Má duše však bude jásat Hospodinu, bude se veselit z jeho spásy. 10 Každá kost ve mně řekne: „Hospodine, kdo je tobě roven? Poníženého ty vysvobozuješ z moci silnějšího, poníženého ubožáka od uchvatitele.“ 11 Zlovolní svědkové povstávají, ptají se mne na to, o čem nevím. 12 Za dobro mi odplácejí zlobou, stojím tu jak osiřelý. 13 Já, když byli nemocni, jsem chodil v rouchu žíněném a pokořoval jsem se postem. Ale moje modlitba se mi do klína vrátí. 14 Choval jsem se, jako by byl postižen můj druh či bratr, byl jsem sehnut, sklíčen smutkem jak truchlící matka. 15 Avšak při mém pádu s radostí se shlukli; shlukli se proti mně, aniž jsem co tušil, sami zbiti drásali mě, nedali si pokoj. 16 Rouhali se, šklebili se škodolibě a cenili na mě zuby. 17 Jak dlouho chceš přihlížet, Panovníku? Zachovej mou duši před zkázou, kterou mi přichystali, jediné, co mám, chraň před lvíčaty. 18 Vzdám ti chválu ve velikém shromáždění a budu tě chválit před početným lidem. 19 Ať se nade mnou mí zrádní nepřátelé neradují, ať nemhouří oči, kdo mě bez důvodu nenávidí. 20 To, co řeknou, není ku pokoji, nýbrž proti mírumilovným v zemi; myslí jen na záludnosti. 21 Otevírají si na mě ústa, říkají: „Dobře ti tak! Už to vidíme na vlastní oči.“ 22 Hospodine, ty vidíš a nejsi hluchý, Panovníku, nebuď mi vzdálen! 23 Probuď se, postav se za mé právo, za mou při, můj Bože, Panovníku. 24 Hospodine, Bože můj, podle své spravedlnosti mi zjednej právo, ať se nade mnou neradují. 25 Ať si v srdci neříkají: „Dobře mu tak, to jsme chtěli!“ Ať neřeknou: „Zhltli jsme ho.“ 26 Ať se zardí hanbou ti, kdo se radují ze zla, které mě postihlo. Ať poleje stud a hanba ty, kdo se nade mne tolik vypínají. 27 Ať však plesají a radují se, kdo mi přejí spravedlnost, ať říkají stále: „Hospodin je velký, přeje pokoj svému služebníku.“ 28 O tvé spravedlnosti bude pak hovořit můj jazyk, každý den tě bude chválit.