Josué 14 | La Bible du Semeur

La Bible du Semeur

Le partage du pays de Canaan à l’ouest du Jourdain

1 Voici les territoires que les Israélites reçurent en possession dans le pays de Canaan. Le prêtre Eléazar^[1] et Josué, fils de Noun, assistés des chefs de groupe familial des tribus israélites, les leur attribuèrent. (Nb 20:26) 2 Cette répartition des terres entre les neuf tribus et la demi-tribu se fit par tirage au sort, comme l’Eternel l’avait ordonné par l’intermédiaire de Moïse. 3 Car Moïse avait déjà attribué leur patrimoine aux deux tribus et à la demi-tribu à l’est du Jourdain, et il n’en avait pas destiné aux lévites, 4 car les fils de Joseph, Manassé et Ephraïm, formaient deux tribus. C’est pourquoi il n’avait pas attribué de patrimoine aux lévites dans le pays, sinon quelques villes avec leurs terres attenantes pour y habiter, y faire vivre leurs troupeaux et y conserver leurs biens^[2]. (Gn 48:5) 5 Ainsi les Israélites procédèrent comme l’Eternel l’avait ordonné à Moïse pour le partage du pays.

Caleb reçoit la ville d’Hébron

6 Des membres de la tribu de Juda vinrent trouver Josué à Guilgal. Caleb, fils de Yephounné, le Qenizien lui dit: Tu sais ce que l’Eternel a dit à Moïse, l’homme de Dieu, à mon sujet et à ton sujet lorsque nous étions à Qadesh-Barnéa^[3]. (Nb 32:12; Dt 1:34) 7 J’avais quarante ans, lorsque Moïse, serviteur de l’Eternel, m’a envoyé de Qadesh-Barnéa pour explorer ce pays. A mon retour, je lui ai fait un rapport en toute bonne conscience. 8 Alors que les hommes qui étaient venus avec moi ont découragé le peuple, j’ai été pleinement fidèle à l’Eternel mon Dieu^[4]. (Nb 13:1) 9 Ce jour-là, Moïse fit ce serment: « Assurément, ce pays que tu as parcouru t’appartiendra, ainsi qu’à tes descendants, pour toujours, parce que tu as été pleinement fidèle à l’Eternel mon Dieu! » 10 Effectivement, il y a quarante-cinq ans depuis que l’Eternel a adressé cette parole à Moïse pendant qu’Israël voyageait à travers le désert, et il m’a conservé en vie selon sa promesse. J’ai aujourd’hui quatre-vingt-cinq ans 11 et je suis aussi robuste qu’à l’époque où Moïse m’a envoyé en mission; j’ai autant de force qu’alors, soit pour combattre, soit pour mener une expédition militaire. 12 Maintenant, donne-moi cette contrée montagneuse^[5] que l’Eternel m’a promise à ce moment-là. A l’époque, tu as appris que des Anaqim^[6] y habitaient dans de grandes villes fortifiées. Si l’Eternel m’assiste, je les en déposséderai comme il l’a affirmé^[7]. (Jos 11:21; Jg 1:10) 13 Josué bénit Caleb, fils de Yephounné, et lui donna la ville d’Hébron pour patrimoine. 14 C’est pourquoi Hébron appartient encore aujourd’hui aux descendants de Caleb, fils de Yephounné le Qenizien, parce qu’il avait été pleinement fidèle à l’Eternel, le Dieu d’Israël. 15 Autrefois, Hébron s’appelait Qiryath-Arba, du nom du plus grand des Anaqim. Alors la guerre cessa dans le pays.

Český ekumenický překlad

de Česká biblická společnost

— Před rozdělením Předjordání - Přípravy k rozdělení země na západ od Jordánu. Káleb vznáší svoje požadavky.

1 Izraelci obdrželi v kenaanské zemi tyto dědičné podíly: přidělili jim je dědičně kněz Eleazar a Jozue, syn Núnův, a představitelé rodů izraelských pokolení. 2 Dědičný podíl, a to pro devět a půl pokolení, jim byl přidělen losem, jak přikázal Hospodin skrze Mojžíše. 3 Mojžíš dal totiž dědičný podíl dvěma a půl pokolením v Zajordání. Lévijcům ovšem mezi nimi dědičný podíl nedal. 4 Zato Josefovci tvořili dvě pokolení, Manasesovo a Efrajimovo; a tak nedali lévijcům podíl v zemi, jen města k bydlení a pastviny pro jejich dobytek a stáda. 5 Jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak Izraelci učinili, když rozdělovali zemi. 6 Judovci přistoupili v Gilgálu k Jozuovi a Káleb, syn Kenazejce Jefuna, mu řekl: „Ty znáš rozhodnutí, o němž mluvil Hospodin v Kádeš-barneji k Mojžíšovi, muži Božímu, ohledně mne a tebe. 7 Bylo mi čtyřicet let, když mě Mojžíš, služebník Hospodinův, vyslal z Kádeš-barneje, abych jako zvěd prošel zemí, a já jsem mu podal zprávu podle nejlepšího svědomí. 8 Moji bratří, kteří táhli vzhůru se mnou, zavinili, že lid ztratil odvahu. Ale já jsem se cele oddal Hospodinu, svému Bohu. 9 Onoho dne se zavázal Mojžíš přísahou: ‚Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.‘ 10 Nuže hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. 11 Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel a vcházel. 12 Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.“ 13 Jozue mu požehnal a přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, synu Jefunovu. 14 Proto patří Chebrón až dodnes jako dědičný podíl Kálebovi, synu Kenazejce Jefuna, poněvadž se cele oddal Hospodinu, Bohu Izraele. 15 Předtím se Chebrón jmenoval Kirjat-arba (to je Město Arbovo); Arba byl největší člověk mezi Anákovci. A země žila v míru bez válek.