1 Samuel 4 | La Bible du Semeur

La Bible du Semeur

Le coffre de l’alliance aux mains des Philistins

1 Samuel transmettait à tout Israël la parole que l’Eternel lui adressait. [En ce temps-là, les Philistins se rassemblèrent pour faire la guerre à Israël et^[1]] les Israélites se mirent en campagne pour les affronter. Ils dressèrent leur camp près d’Eben-Ezer et les Philistins établirent le leur à Apheq^[2]. 2 Les Philistins se rangèrent en ordre de bataille pour affronter les Israélites. Le combat s’amplifia, les Philistins défirent les Israélites et tuèrent dans leurs rangs environ quatre mille hommes sur le champ de bataille. 3 Lorsque le peuple regagna le camp, les responsables d’Israël se demandèrent: Pourquoi l’Eternel nous a-t-il fait battre aujourd’hui par les Philistins? Allons chercher le coffre de l’alliance de l’Eternel à Silo et ramenons-le au milieu de nous pour qu’il nous délivre de nos ennemis. 4 On envoya donc des gens à Silo et ils en ramenèrent le coffre de l’alliance de l’Eternel, le Seigneur des armées célestes qui trône entre les chérubins^[3]. Les deux fils d’Eli, Hophni et Phinéas, accompagnèrent le coffre de l’alliance de Dieu. (Ex 25:22) 5 Dès que le coffre arriva au camp, tous les Israélites poussèrent de si grands cris de joie que la terre en fut ébranlée. 6 En entendant ces acclamations, les Philistins se demandèrent ce que signifiaient ces grands cris dans le camp des Hébreux. Ils apprirent que le coffre de l’Eternel était arrivé au camp. 7 Alors ils prirent peur car ils se disaient: Dieu est venu dans le camp des Hébreux! Et ils ajoutaient: Malheur à nous! Il n’en était pas ainsi auparavant. 8 Malheur à nous! Qui nous délivrera de ces dieux puissants? Ce sont ces dieux-là^[4] qui ont infligé toutes sortes de coups aux Egyptiens dans le désert^[5]. (Ex 7:1; Ex 14:1; Jos 2:10) 9 Philistins, soyez forts, soyez des hommes, sinon vous deviendrez les esclaves des Hébreux comme ils ont été les vôtres. Soyez donc des hommes et combattez! 10 Les Philistins livrèrent bataille et Israël fut vaincu. Chacun s’enfuit sous sa tente et ce fut une très lourde défaite: Israël perdit trente mille hommes. 11 Le coffre de Dieu fut pris par les Philistins et les deux fils d’Eli, Hophni et Phinéas, moururent.

La mort d’Eli et de sa belle-fille

12 Un homme de Benjamin s’échappa du champ de bataille et courut jusqu’à Silo le jour même; il avait déchiré ses vêtements et couvert sa tête de poussière en signe de deuil. 13 Au moment où il arriva, Eli était assis sur son siège, aux aguets près de la route, car il était très inquiet au sujet du coffre de Dieu. L’homme vint annoncer la nouvelle dans la ville, et tous les habitants se mirent à pousser de grands cris. 14 Quand Eli entendit ces cris, il demanda: Que signifie ce tumulte de la foule? L’homme se dépêcha de venir lui annoncer la nouvelle. 15 Or Eli était âgé de quatre-vingt-dix-huit ans, il avait les yeux éteints, il était complètement aveugle. 16 L’homme dit à Eli: J’arrive du champ de bataille. Je m’en suis enfui aujourd’hui même. – Et que s’est-il passé, mon fils? lui demanda Eli. 17 Le messager lui répondit: Israël a pris la fuite devant les Philistins; nous avons subi une terrible défaite; même tes deux fils Hophni et Phinéas sont morts, et le coffre de Dieu a été pris. 18 Lorsque le messager fit mention du coffre de Dieu, Eli tomba de son siège à la renverse, à côté de la porte du sanctuaire, il se brisa la nuque et mourut, car il était âgé et lourd. Il avait dirigé Israël pendant quarante ans. 19 Quand sa belle-fille, la femme de Phinéas qui arrivait au terme de sa grossesse, entendit que le coffre de Dieu avait été pris et que son beau-père ainsi que son mari étaient morts, elle chancela^[6] et, brusquement prise de contractions, elle accoucha. 20 Comme elle était près de mourir, les femmes qui l’entouraient lui dirent: Rassure-toi: c’est un garçon. Mais elle y fut indifférente et ne répondit rien. 21 Elle donna à l’enfant le nom d’I-Kabod (Plus de gloire), en expliquant: La gloire divine a quitté Israël. Elle pensait au coffre de Dieu qui avait été pris, à son beau-père et à son mari. 22 Elle s’écria encore: Oui, la gloire a quitté Israël, car le coffre de Dieu a été pris.

Český ekumenický překlad

de Česká biblická společnost

UKOŘISTĚNÍ A NÁVRAT HOSPODINOVY SCHRÁNY - — Porážka Izraele - Izraelcům nepomáhá víra v magickou moc schrány smlouvy. Při zprávě o ztrátě schrány a smrti obou synů umírá kněz Élí i jeho snacha.

1 Samuelovo slovo se týkalo celého Izraele. Izrael vytáhl do boje proti Pelištejcům. Utábořili se u Eben-ezeru (to je u Kamene pomoci); Pelištejci se utábořili v Afeku 2 a seřadili se proti Izraeli. Rozpoutal se boj a Izrael byl od Pelištejců poražen; ti pobili v bitvě na poli asi čtyři tisíce mužů. 3 Když se lid sešel v táboře, řekli izraelští starší: „Proč nás Hospodin dnes před Pelištejci porazil? Vezměme si ze Šíla schránu Hospodinovy smlouvy, ať přijde mezi nás a zachrání nás ze spárů našich nepřátel.“ 4 Lid tedy poslal do Šíla a přinesli odtud schránu smlouvy Hospodina zástupů, trůnícího na cherubech. Se schránou Boží smlouvy tam byli oba synové Élího, Chofní a Pinchas. 5 Když schrána Hospodinovy smlouvy přicházela do tábora, spustil všechen Izrael mohutný válečný ryk, až země duněla. 6 Pelištejci uslyšeli válečný ryk a ptali se: „Co znamená tento mohutný válečný ryk v táboře Hebrejů?“ Pak zjistili, že Hospodinova schrána přišla do tábora. 7 Tu se Pelištejci začali bát. Řekli: „Bůh přišel do jejich tábora.“ A naříkali: „Běda nám! Dosud se nic takového nestalo. 8 Běda nám! Kdo nás vysvobodí z rukou těch vznešených bohů? To jsou přece ti bohové, kteří pobili Egypt všelijakými ranami na poušti. 9 Vzchopte se! Vzmužte se, Pelištejci, ať neotročíte Hebrejům, jako oni otročili vám. Vzmužte se a dejte se do boje!“ 10 Pelištejci tedy bojovali a Izrael byl poražen; každý utíkal ke svému stanu. Byla to převeliká rána. Z Izraele padlo třicet tisíc pěších. 11 I Boží schrána byla vzata a oba synové Élího, Chofní a Pinchas, zahynuli. 12 Onoho dne nějaký Benjamínec utekl z bitvy a dorazil do Šíla; měl roztržený šat a na hlavě hlínu. 13 Když přiběhl, Élí právě seděl na stolci a vyhlížel na cestu, neboť se v srdci třásl o Boží schránu. Muž přiběhl, aby v městě oznámil porážku. Celé město se dalo do úpěnlivého křiku. 14 Élí slyšel ten úpěnlivý křik a ptal se: „Co je to za hrozný hluk?“ Muž přispěchal a oznámil to Élímu. 15 Élímu bylo devadesát osm let, oči měl zakalené a neviděl. 16 Muž řekl Élímu: „Přicházím z bitvy. Ano, utekl jsem dnes z bitvy.“ Élí se zeptal: „Co se stalo, můj synu?“ 17 Tu posel odpověděl: „Izrael utekl před Pelištejci. Lid utrpěl zdrcující porážku. I oba tvoji synové, Chofní a Pinchas, jsou mrtvi. Boží schrána byla vzata.“ 18 Jakmile se zmínil o Boží schráně, spadl Élí nazad ze stolce k pilíři brány, zlomil si vaz a zemřel; byl to muž starý a těžký. Soudil Izraele čtyřicet let. 19 Sotva jeho snacha, manželka Pinchasova, která byla těhotná a blízká porodu, uslyšela zprávu, že Boží schrána byla vzata a že umřel její tchán i muž, sklonila se a porodila, protože ji přepadly křeče. 20 Ve chvíli, kdy umírala, řekly jí ženy stojící u ní: „Neboj se, porodila jsi syna.“ Ona však neodpověděla, byla bez zájmu. 21 Hocha nazvala Í-kábód (to je Je-po-slávě) a řekla: „Sláva se odstěhovala z Izraele.“ To kvůli Boží schráně, že byla vzata, a kvůli svému tchánu a muži. 22 Řekla: „Sláva se odstěhovala z Izraele, vždyť Boží schrána je vzata.“