od Biblion1Kéž bys mi býval rodným bratrem, z prsou mé matky kojeným! To bych tě na potkání směle políbila a nikdo by se na mě za to nezlobil.2Vést bych tě mohla, odvést si tě do domu své matky, své rodičky. Kořeněným vínem opojila bych tě, moštem z granátových jablek svých.3Jeho levice pod hlavou mou a pravicí by mě objímal.4Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, neprobouzejte, nerozněcujte lásku, dříve než sama bude chtít!5Kdopak to z pouště přichází, se svým miláčkem v objetí? Pod jabloní jsem tě vzbudila, tam, kde tě počala matka tvá, tam, kde počala tvá rodička.6Jak pečeť na srdce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Láska je silná jako smrt, vášeň neúprosná jako hrob. Její plameny šlehají žárem nejprudším.[1]7Lásku neuhasí spousty vod, neodplaví ji říční proud. Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit, jedině by se zesměšnil!8Sestřičku malou máme, ještě je bez prsou. Co s naší sestrou uděláme, až námluvy jí započnou?9Je-li hradbou, cimbuří stříbrné na ní postavíme, je-li však branou, zatarasíme ji deskou cedrovou!10Já hradbou jsem a prsy mé jsou věže. Očima až na mně spočine, bude spokojen.11Vinici měl Šalomoun v Baal-hamonu a tu vinici pronajal vinařům. Za její úrodu každý z nich odvádět musel tisíc stříbrných.12Má vinice je ale jenom má! Měj si, Šalomoune, ten tisíc svůj – dvě stě z něj musíš dát hlídačům!13Ty, jež prodléváš v zahradách, mí druhové touží uslyšet tvůj hlas. Kéž ho uslyším právě já!14Pospěš, můj milý! Srnci či kolouchu se podobej na horách koření!