1Job na to řekl:2„I dnes je má žaloba plná trpkosti, jeho[1] ruka mě drtí i přes mé sténání.3Kdybych jen věděl, kde se nachází, k jeho sídlu bych se vypravil.4Před jeho tváří bych vyložil svou při, vznesl bych před ním svoje stížnosti.5Dozvěděl bych se, co mi odpoví, co mi chce říci, bych pochopil.6Bude se ve své veliké moci se mnou přít? Nikoli! On mě jistě vyslyší!7Kdyby se s ním poctivý mohl přít, vyhrál bych svůj soud navždycky.8Jdu-li však na východ, není tam, ani na západě ho nevnímám.9Působí-li na severu, tam ho nevidím, míří-li k jihu, já ho nespatřím.10Zato on zná mé cesty i mé zastávky; ukážu se jako zlato, až mě vyzkouší.11Má noha se přidržela jeho šlépějí, sledoval jsem jeho cestu, nesešel jsem z ní.12Nevzdálil jsem se příkazům jeho rtů, v nitru[2] jsem uchovával výroky jeho úst.13On je však Jediný – kdo ho zadrží? Co se mu zachce, to učiní.14Co o mně rozhodne, to jistě vykoná, jak to prokázal už tolikrát.15Proto jsem před ním vyděšen, když na něj myslím, hrozím se!16Bůh už mé srdce ochromil, Všemohoucí mě vyděsil.17Ještě jsem ale nezmlkl v temnotách, i když mi obličej přikryl mrak.