1Job na to řekl:2„Jak dlouho budete mou duši trápit a svými řečmi mě ubíjet?3Hanobíte mě už aspoň po desáté – nestydíte se mě urážet?4Pokud jsem opravdu v něčem pochybil, do mé chyby vám není nic.5Pokud se chcete povyšovat nade mne a moji potupu proti mně obracet,6pak vězte, že Bůh mi ublížil – to on na mě hodil svoji síť!7Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve; křičím o pomoc, a právo nikde.8Cestu mi zazdil – neprojdu, na mé stezky vrhl temnotu.9Mou čest ze mne strhl jako plášť a korunu mi z hlavy sňal.10Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu, mou naději vyvrací jako strom z kořenů.11Svým hněvem srší proti mně v domnění, že jsem jeho nepřítel.12V jednom šiku útočí jeho armáda, proti mně vrší dobývací val, můj stan obléhají kolem dokola.13Mým vlastním bratrům mě odcizil, moji známí se ke mně neznají.14Příbuzní i přátelé mě nechali, zapomněli na mě15i hosté mí. I mé služebnice mě mají za cizince, dívají se na mě jako na vetřelce.16Když zavolám sluhu, vůbec se neozve, jakkoli úpěnlivě prosím jej.17Mé ženě je odporný i můj dech, hnusím se své vlastní rodině.18Pohrdají mnou i mládenci – jen co se objevím, nadávají mi.19Spřízněným duším jsem odporný, moji milovaní mě zavrhli.20Nejsem nic než kost a kůže, zbyly mi jen holé dásně.21Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé, vždyť Boží ruka bije mě!22Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon, nemáte ještě mého masa dost?23Kéž by má slova byla sepsána, kéž by jak nápis byla vyryta24olovem a rydlem železným, kéž by je navždy vytesali do skály!25Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví.26I kdyby ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím.27Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá!28Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem? Příčina věci je přece v něm.‘[1]29Vy sami ale meče bojte se, vždyť mečem trestá hněv, a tak soud sami poznáte.“