1Sofar Naámský mu na to řekl:2„Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi? Má se dát za pravdu mluvkovi?3Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš? Že nikdo neztrestá tvé rouhání?4Říkal jsi Bohu: ‚Mé přesvědčení je ryzí, jsem před tebou zcela bez vady.‘[1]5Ach, kéž by tak Bůh promluvil, kéž by se s tebou dal do rozpravy!6Kéž by ti prozradil taje moudrosti, potřebuješ totiž dvojnásob chápání: Věz, že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil!7Můžeš postihnout Boží hlubiny? Meze Všemohoucího pochopit?8Vyšší jsou nad nebe – jak si poradíš? Hlubší než podsvětí – co ty o tom víš?9Delší než země, širší než moře!10Když on zasáhne, když uvězní, když svolá soud, kdo mu zabrání?11Podvodníky zná a vidí zlo, jak by mu mohlo uniknout?12‚Rozum dostane hlava dubová, až divoká oslice zplodí člověka!‘13Když ale napravíš své srdce a k Bohu vzepneš dlaně,14zlo ze svých rukou když daleko odhodíš a nestrpíš ve svém stanu bezpráví,15tehdy tvář pozvedneš bez vady, budeš stát neochvějně, bez vší obavy.16Tehdy zapomeneš na své trápení, jak voda odplyne z tvé paměti.17Tvůj život jak poledne se rozzáří, i tma se promění v svítání.18Buď klidný, vždyť je tu naděje – rozhlédneš se kolem a v klidu ulehneš.19Budeš spát a nikdo nevyruší tě, o tvou přízeň se budou mnozí ucházet.20Oči ničemů se ale vysílí, jejich útočiště se vytratí; zbude jim naděje, že duši vypustí.“