1Jednou se David zeptal: „Zůstal ještě někdo ze Saulova domu naživu? Kvůli Jonatanovi bych mu chtěl projevit přízeň.“2V Saulově domě sloužíval otrok jménem Cíba, a tak ho zavolali k Davidovi. „Ty jsi Cíba?“ zeptal se král. „Tvůj služebník!“ odpověděl.3„Nezbyl ze Saulova domu ještě někdo?“ zeptal se ho král. „Chtěl bych mu projevit Boží přízeň.“ „Zůstal ještě jeden Jonatanův syn, chromý na nohy,“ odpověděl králi Cíba.4„A kde je?“ ptal se král. „V domě Machira, syna Amielova, v Lo-debaru,“ odpověděl Cíba.5Král David ho tedy z Lo-debaru, z domu Machira, syna Amielova, nechal přivést.6Když Mefibošet, syn Jonatana, syna Saulova, přišel k Davidovi, padl na tvář a poklonil se. „Mefibošete,“ oslovil ho David. „Jsem tvůj služebník!“ odpověděl.7„Neboj se,“ řekl mu David. „Kvůli tvému otci Jonatanovi ti chci projevit přízeň. Vrátím ti všechny pozemky tvého děda Saula a budeš vždy jíst u mého stolu.“8Mefibošet se mu začal klanět. „Co je tvůj služebník?“ říkal. „Proč se obracíš k mrtvému psu, jako jsem já?“9Král pak zavolal Cíbu, někdejšího Saulova sluhu, a řekl mu: „Všechno, co patřilo Saulovi a celému jeho domu, jsem dal vnukovi tvého pána.10Ty budeš se svými syny a služebníky obdělávat jeho půdu a sklízet úrodu, aby vnuk tvého pána měl dost potravy. A Mefibošet, vnuk tvého pána, bude vždy jíst u mého stolu.“ (A Cíba měl patnáct synů a dvacet služebníků.)11„Tvůj služebník udělá, cokoli můj pán a král přikáže,“ odpověděl Cíba králi. Mefibošet pak jídal u Davidova[1] stolu jako jeden z královských synů.12Měl také malého syna jménem Míka. Všichni, kdo patřili k Cíbovu domu, se stali Mefibošetovými služebníky.13Mefibošet ovšem zůstával v Jeruzalémě, neboť vždy jídal u královského stolu. Byl chromý na obě nohy.