1Brzy nato král poslal Geronta Athénského,[1] aby Židy přinutil přestupovat otcovské zákony a opustit zákony Boží.2Měli znesvětit jeruzalémský chrám a nazvat ho po Diovi Olympském; chrám na hoře Gerizim pak měl nést jméno Dia Pohostinného – podle povahy místních obyvatel.3Byl to trýznivý a téměř nesnesitelný nápor zla.4Pohané naplnili chrám nevázaností, hýřením a zábavou s nevěstkami. V posvátných nádvořích souložili se ženami a zaváděli tam další nemravnosti.5Oltář byl plný nečistých obětin, které předpisy zapovídají.6Nikdo nesměl slavit soboty, zachovávat tradiční svátky nebo se byť jen přiznat k židovství.7Každý měsíc v den králových narozenin byli Židé surově nuceni účastnit se obětí. Když se slavily dionýsie, nutili je kráčet k poctě Dionýsa v průvodu s břečťanovými věnci.8Na Ptolemaiův podnět[2] vyšlo nařízení, že sousední řecká města mají s Židy zacházet stejně a nutit je k účasti na obětech.9Ti, kdo by na řecké obyčeje odmítli přistoupit, měli být popraveni. Bylo tedy zjevné, že nastává pohroma.10Dvě ženy odvedli k soudu za to, že daly obřezat své syny. Provedli je veřejně městem s děťátky pověšenými na prsou a pak je svrhli z hradeb.[3]11Jiní se tajně scházeli v nedalekých jeskyních ke slavení soboty, ale kdosi je udal Filipovi, a tak byli upáleni, protože se z úcty ke svátečnímu dni odmítali bránit.
Poučení z pronásledování
12Vybízím tedy čtenáře této knihy, aby nad těmi pohromami nezoufali. Raději ať uváží, že takové tresty nejsou našemu národu k záhubě, ale k poučení.13To, že se bezbožníkům nedává mnoho času, ale hned je stíhají tresty, je přece projevem velikého dobrodiní.14U ostatních národů totiž Pán s trestem trpělivě vyčkává, dokud se nenaplní míra jejich hříchů. S námi se však rozhodl jednat jinak,15aby nás nemusel trestat, až když naše hříchy dosáhnou vrcholu.16Nikdy od nás tedy nevzdaluje své slitování. Vychovává svůj lid pohromami, ale neopouští jej.17Tolik budiž řečeno pro připomínku a po krátké odbočce se vraťme k vyprávění.
Eleazarovo mučednictví
18Eleazarovi, jednomu z předních znalců Písma, muži pokročilého věku a vznešeného vzhledu, násilím otevřeli ústa a nutili ho pozřít vepřové maso.19On však zvolil raději slavnou smrt než poskvrněný život. Dobrovolně šel na mučidla20a to sousto vyplivl. (A tak by se při vší lásce k životu měli zachovat všichni, kdo vytrvale odmítají pozřít pokrmy, které je zakázáno jíst.)21Ti, kdo měli ony nemravné obětní hody na starosti, si ho vzali stranou, a protože ho znali ještě ze starých dob, domlouvali mu, ať si přinese maso, které jíst smí, sám si je připraví a předstírá, že jí maso z oběti nařízené králem.22Tak by se prý vyhnul smrti a díky jejich starému přátelství by se s ním zacházelo vlídně.23On však učinil ušlechtilé rozhodnutí hodné svého věku, důstojnosti stáří, ušlechtilosti svých šedin a vzorného života už od dětství, a hlavně v souladu se svatým Božím Zákonem. Bez váhání jim odpověděl, ať ho pošlou na onen svět:24„K našemu věku se nehodí přetvářka. Mnoho mladých by si mohlo pomyslet, že devadesátiletý Eleazar přestoupil k cizáckým způsobům.25Kdyby kvůli mé přetvářce pro chvilku pomíjivého žití sami zbloudili, přivolal bych na své stáří jen hanbu a poskvrnu.26I kdybych teď unikl lidskému trestu, rukám Všemohoucího přece neuniknu, ať živý, či mrtvý.27Když se teď statečně rozloučím se životem, osvědčím důstojnost stáří28a mladým zanechám ušlechtilý příklad, jak ochotně a ušlechtile umřít za vznešené a svaté zákony.“ Jen co to dořekl, hned šel na mučidla.29A ti, kdo se k němu před chvílí chovali dobrotivě, se teď na něj rozezlili, protože jeho slova pokládali za šílenství.30Když už pod ranami umíral, zasténal: „Hospodin, který má svaté poznání, ví, že i když jsem se mohl vyhnout smrti, snáším na těle kruté bolesti od bičování, ale v nitru z úcty k němu trpím rád.“31Tak zemřel a svou smrtí zanechal nejen mladým, ale i většině svého národa vzor ušlechtilosti a památku ctnosti.