1Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů.2Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic.3Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil,[1] bez lásky je mi to k ničemu.4Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje;5není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy,6není škodolibá, ale raduje se z pravdy;7všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.8Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine.9Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme;10jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne.11Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil.12Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář.[2] Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.13Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.