1Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Jdi, pokračuj odsud dál. Spolu s lidem, který jsi vyvedl z Egypta, jdi do země, kterou jsem zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi s přísahou: ‚Dám ji tvému semeni.‘[1]2Pošlu před tebou svého anděla a vyženu Kanaánce, Emorejce, Chetejce, Perizejce, Hivejce i Jebusejce.3Půjdeš do země oplývající mlékem a medem, avšak já s tebou nepůjdu, abych tě cestou nevyhladil, neboť jste tvrdošíjný lid.“4A když lid uslyšel tu zlou zprávu, truchlili a nikdo na sebe nevzal žádnou ozdobu.5Hospodin totiž Mojžíšovi řekl: „Vyřiď synům Izraele: Jste tvrdošíjný lid. Kdybych s vámi šel jedinou chvíli, musel bych vás vyhladit. Nyní se zbavte ozdob, potom se rozhodnu, co s vámi učiním.“6Od hory Oréb[2] šli tedy synové Izraele bez ozdob.7Mojžíš bral stan a vztyčoval si jej venku za táborem, daleko od tábora. Nazval jej Stan setkávání. Když chtěl kdokoli hledat Hospodina, musel vycházet ke Stanu setkávání, který byl venku za táborem.8Když Mojžíš vycházel ke Stanu, všechen lid vstával. Zůstali stát každý u vchodu do svého stanu a dívali se za Mojžíšem, dokud nevešel do Stanu.9Kdykoli Mojžíš vcházel do Stanu, sestupoval oblakový sloup a stavěl se ke vchodu do Stanu, kde Bůh mluvil s Mojžíšem.10Všechen lid tehdy viděl oblakový sloup stojící u vchodu do Stanu a všechen lid vstával a klaněli se, každý u vchodu do svého stanu.11Hospodin mluvíval s Mojžíšem tváří v tvář, jako mluví člověk se svým přítelem. Mojžíš se potom vracel do tábora, ale jeho pomocník, mladý Jozue, Nunův syn, od Stanu neodcházel.12Mojžíš Hospodinu namítl: „Pohleď, říkáš mi: ‚Veď tento lid dál,‘ ale neukázal jsi mi, koho se mnou pošleš. Řekl jsi: ‚Znám tě osobně a našel jsem v tobě zalíbení.‘13Máš-li ve mně zalíbení, dej mi prosím poznat své cesty, abych tě znal a nacházel u tebe milost. Pohleď, vždyť tento národ je tvůj lid!“14Ten odpověděl: „Má přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinout.“15Mojžíš mu řekl: „Nemá-li s námi jít tvá přítomnost, nikam nás odsud nevoď!16Jak by se jinak poznalo, že máš ve mně a v mém lidu zalíbení, než když půjdeš s námi? Právě to mě i tvůj lid odliší od každého lidu na povrchu země.“17Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Splním i tuto tvou prosbu, neboť jsem v tobě našel zalíbení a znám tě osobně.“18Mojžíš řekl: „Ukaž mi prosím svou slávu!“19Odpověděl: „Nechám před tebou projít všechnu svou dobrotu a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“20Potom dodal: „Nebudeš moci spatřit mou tvář. Žádný člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“21Hospodin ještě řekl: „Hle, u mne je místo, kde staneš na skále.22Až tudy půjde má sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a přikryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu.23Až potom dlaň odtáhnu, spatříš má záda; mou tvář však nikdo nespatří.“
1Und der HERR sprach zu Mose: Geh hin, zieh von hier hinauf, du und das Volk, das du aus dem Land Ägypten heraufgeführt hast, in das Land, das ich Abraham, Isaak und Jakob mit einem Eid versprochen habe, indem ich sagte: Deinem Samen will ich es geben! (Ex 32,13)2— ich will aber einen Engel vor dir hersenden und die Kanaaniter, Amoriter, Hetiter, Pheresiter, Hewiter und Jebusiter vertreiben —, (Ex 23,20; Ex 32,34)3in das Land, in dem Milch und Honig fließt. Denn ich will nicht in deiner Mitte hinaufziehen, weil du ein halsstarriges Volk bist; ich würde dich sonst unterwegs vertilgen! (Ex 3,8; Ex 32,9; Ex 33,14; Dt 4,24)4Als das Volk diese harte Rede hörte, trug es Leid, und niemand legte seinen Schmuck an. (1S 25,1; 1S 28,3; 1Kr 21,27; Jr 6,26)5Denn der HERR hatte zu Mose gesprochen: Sage den Kindern Israels: Ihr seid ein halsstarriges Volk! Wenn ich nur einen Augenblick in deiner Mitte hinaufzöge, so müsste ich dich vertilgen. Und nun lege deinen Schmuck von dir ab, so will ich sehen, was ich dir tun will! (Iz 22,12; Jl 2,12; Jk 4,9)6Da rissen sich die Kinder Israels ihren Schmuck ab beim Berg Horeb. (Iz 3,18; Ez 26,16)
Das Zelt der Zusammenkunft außerhalb des Lagers
7Mose aber nahm das Zelt und schlug es sich außerhalb des Lagers auf, fern von dem Lager, und er nannte es »Zelt der Zusammenkunft«.[1] Und so geschah es, dass jeder, der den HERRN suchte, zum Zelt der Zusammenkunft hinausgehen musste, das außerhalb des Lagers war. (Dt 4,29; L 11,9; Žd 13,11)8Und es geschah, wenn Mose hinausging zu dem Zelt, dann stand das ganze Volk auf, und jedermann blieb stehen am Eingang seines Zeltes und sah Mose nach, bis er in das Zelt hineingegangen war.9Und es geschah, wenn Mose in das Zelt hineinging, so kam die Wolkensäule herab und stand am Eingang des Zeltes, und Er redete mit Mose. (Nu 12,8; Ž 99,7)10Und wenn das ganze Volk die Wolkensäule am Eingang des Zeltes stehen sah, dann standen sie alle auf und verneigten sich, jeder am Eingang seines Zeltes. (Ex 4,31)11Und der HERR redete mit Mose von Angesicht zu Angesicht, wie ein Mann mit seinem Freund redet; und er kehrte wieder ins Lager zurück. Aber sein Diener Josua, der Sohn Nuns, der junge Mann, wich nicht aus dem Inneren des Zeltes. (Dt 34,10; J 15,15)
Mose schaut die Herrlichkeit des Herrn
12Und Mose sprach zu dem HERRN: Siehe, du sprichst zu mir: Führe das Volk hinauf; aber du lässt mich nicht wissen, wen du mit mir senden willst; und doch hast du gesagt: Ich kenne dich mit Namen, und du hast Gnade gefunden vor meinen Augen. (Ex 3,4; Ex 33,1; Ex 33,17; Ex 34,9; 2S 15,25; Iz 43,1; J 10,3; J 10,14; 2Tm 2,19)13Wenn ich nun Gnade gefunden habe vor deinen Augen, so lass mich doch deine Wege wissen und dich erkennen, damit ich Gnade finde vor deinen Augen; und bedenke doch, dass dieses Volk dein Volk ist! (Ex 32,11; Dt 9,29; Ž 25,4; Ž 28,9; Ž 103,7; J 14,6)14Und Er sprach: Soll ich selbst mitgehen und dich zur Ruhe führen? (Gn 46,2; Ex 40,38; Lv 26,12; Jz 21,44; Žd 4,9)15Er sprach zu ihm: Wenn du nicht selbst mitgehst, so führe uns nicht von hier hinauf! (Dt 31,17)16Denn woran soll denn erkannt werden, dass ich Gnade gefunden habe vor deinen Augen, ich und dein Volk, als daran, dass du mit uns gehst, sodass ich und dein Volk ausgezeichnet werden vor jedem Volk, das auf dem Erdboden ist? (Nu 14,14; Dt 4,7; 2S 7,23; Ž 33,12)17Und der HERR sprach zu Mose: Auch dies, was du jetzt gesagt hast, will ich tun; denn du hast Gnade gefunden vor meinen Augen, und ich kenne dich mit Namen! (Gn 19,21; 1J 5,14)18Er aber antwortete: So lass mich doch deine Herrlichkeit sehen! (Ž 63,3; J 1,14; Sk 7,55; 2K 3,18)19Und [der HERR] sprach: Ich will alle meine Güte vor deinem Angesicht vorüberziehen lassen und will den Namen des HERRN vor dir ausrufen. Und wem ich gnädig bin, dem bin ich gnädig, und über wen ich mich erbarme, über den erbarme ich mich. (Ex 34,5; Ř 9,15)20Und er sprach weiter: Mein Angesicht kannst du nicht sehen, denn kein Mensch wird leben, der mich sieht! (Gn 32,30; 1Tm 6,16; Zj 22,3)21Doch sprach der HERR: Siehe, es ist ein Ort bei mir, da sollst du auf dem Felsen stehen. (Ž 61,3)22Wenn dann meine Herrlichkeit vorübergeht, so stelle ich dich in die Felsenkluft und will dich mit meiner Hand so lange bedecken, bis ich vorübergegangen bin. (1Kr 19,13)23Wenn ich dann meine Hand zurückziehe, so darfst du hinter mir hersehen; aber mein Angesicht soll nicht gesehen werden! (Ex 33,20; Jb 11,7; J 1,18; 1Tm 6,16)