1Jednou se David zeptal: „Zůstal ještě někdo ze Saulova domu naživu? Kvůli Jonatanovi bych mu chtěl projevit přízeň.“2V Saulově domě sloužíval otrok jménem Cíba, a tak ho zavolali k Davidovi. „Ty jsi Cíba?“ zeptal se král. „Tvůj služebník!“ odpověděl.3„Nezbyl ze Saulova domu ještě někdo?“ zeptal se ho král. „Chtěl bych mu projevit Boží přízeň.“ „Zůstal ještě jeden Jonatanův syn, chromý na nohy,“ odpověděl králi Cíba.4„A kde je?“ ptal se král. „V domě Machira, syna Amielova, v Lo-debaru,“ odpověděl Cíba.5Král David ho tedy z Lo-debaru, z domu Machira, syna Amielova, nechal přivést.6Když Mefibošet, syn Jonatana, syna Saulova, přišel k Davidovi, padl na tvář a poklonil se. „Mefibošete,“ oslovil ho David. „Jsem tvůj služebník!“ odpověděl.7„Neboj se,“ řekl mu David. „Kvůli tvému otci Jonatanovi ti chci projevit přízeň. Vrátím ti všechny pozemky tvého děda Saula a budeš vždy jíst u mého stolu.“8Mefibošet se mu začal klanět. „Co je tvůj služebník?“ říkal. „Proč se obracíš k mrtvému psu, jako jsem já?“9Král pak zavolal Cíbu, někdejšího Saulova sluhu, a řekl mu: „Všechno, co patřilo Saulovi a celému jeho domu, jsem dal vnukovi tvého pána.10Ty budeš se svými syny a služebníky obdělávat jeho půdu a sklízet úrodu, aby vnuk tvého pána měl dost potravy. A Mefibošet, vnuk tvého pána, bude vždy jíst u mého stolu.“ (A Cíba měl patnáct synů a dvacet služebníků.)11„Tvůj služebník udělá, cokoli můj pán a král přikáže,“ odpověděl Cíba králi. Mefibošet pak jídal u Davidova[1] stolu jako jeden z královských synů.12Měl také malého syna jménem Míka. Všichni, kdo patřili k Cíbovu domu, se stali Mefibošetovými služebníky.13Mefibošet ovšem zůstával v Jeruzalémě, neboť vždy jídal u královského stolu. Byl chromý na obě nohy.
1David frågade om någon ur Sauls familj fortfarande fanns kvar, någon som han skulle kunna visa godhet mot för Jonatans skull.2Man kallade då på en man som hette Siva, som varit tjänare åt Saul. ”Är du Siva?” frågade kungen. ”Ja, herre”, svarade han.3Kungen frågade då: ”Finns det inte någon ur Sauls familj kvar som jag på något sätt skulle kunna visa Guds nåd?” ”Jo”, svarade Siva. ”En av Jonatans söner lever fortfarande, en som är förlamad i fötterna.[1]”4”Var finns han?” frågade kungen. ”I Lo Devar, hos Makir, Ammiels son”, svarade Siva.5Kung David lät då hämta honom från Ammiels son Makirs hus i Lo Devar.6Mefivoshet, Jonatans son och Sauls sonson, kom så till David. Han föll ner på sitt ansikte och bugade sig djupt inför honom. ”Mefivoshet”, sa David. ”Ja, herre”, svarade han.7”Var inte rädd!” sa David. ”Jag vill visa dig nåd för din far Jonatans skull. Du ska få tillbaka allt det land som tillhörde din farfar Saul och du ska alltid äta här vid mitt bord.”8Mefivoshet bugade sig djupt och sa: ”Men hur kan du, herre, bry dig om en död hund som mig?”9Kungen sände nu efter Sauls tjänare Siva och sa till honom: ”Jag har gett din husbondes sonson allt som tillhörde Saul och hans familj.10Du och dina söner och tjänare ska bruka landet åt honom, så att han får mat till sin familj, men själv ska han alltid äta vid mitt bord.” Siva, som hade femton söner och tjugo tjänare,11svarade: ”Jag ska göra precis som du har sagt, min herre och kung!” Från den dagen åt Mefivoshet vid Davids bord som en av hans söner.12Mefivoshet hade en liten son som hette Mika. Hela Sivas familj blev Mefivoshets tjänare,13men själv bodde Mefivoshet i Jerusalem eftersom han alltid skulle äta vid kungens bord. Mefivoshet var halt på båda fötterna.