od Biblion1Král byl otřesen. S pláčem stoupal do horní místnosti brány a cestou naříkal: „Synáčku Abšalome, synáčku můj! Synáčku Abšalome! Proč jsem jen místo tebe neumřel já, Abšalome? Synáčku můj, synáčku můj!“2Joábovi bylo oznámeno, jak král pláče a naříká pro Abšaloma.3Když vojsko uslyšelo, jak král truchlí nad svým synem, vítězství toho dne se všem obrátilo v nářek.4Vojáci se toho dne kradli do města, jako se krade vojsko, které s hanbou prchlo z boje.5Král si zakryl tvář a hlasitě bědoval: „Synáčku Abšalome! Abšalome, synáčku můj! Synáčku můj!“6Joáb tehdy šel za králem domů a řekl: „Dnes jsi urazil všechny své muže, kteří dnes tobě, tvým synům a dcerám, tvým manželkám i konkubínám zachránili život.7Miluješ ty, kdo tě nenávidí, a nenávidíš ty, kdo tě milují! Dnes jsi ukázal, že tví velitelé ani vojáci pro tebe nic neznamenají. Dnes je mi jasné, že kdyby Abšalom žil a my všichni dnes byli mrtví, byl bys spokojen.8Tak se vzchop a jdi povzbudit své muže! Přísahám při Hospodinu, že jinak s tebou do večera nezůstane jediný z nich. To pro tebe bude horší neštěstí než všechno, co tě potkalo od mládí!“
Král se vrací
9Král tedy vstal a posadil se do brány. Když se všichni vojáci dozvěděli, že král sedí v bráně, celé vojsko před králem vykonalo přehlídku. Ostatní z Izraele se rozutekli, každý odkud přišel.10V celém lidu, ve všech izraelských kmenech se dohadovali: „Král nás zachránil z rukou našich nepřátel; vysvobodil nás ze spárů Filištínů. Pak ale uprchl ze země před Abšalomem11a Abšalom, kterého jsme si pomazali za krále, padl v boji. Na co tedy čekáte? Proč nepřivedeme krále zpět?“12Když se do králova domu doneslo, o čem mluvil celý Izrael, vzkázal král David kněžím Sádokovi a Abiatarovi: „Vyřiďte judským stařešinům: Proč máte být poslední při králově návratu domů?13Jste mí bratři, má krev a tělo – proč máte být při návratu krále poslední?14A pokud jde o Amasu, tomu vyřiďte: Nejsi snad má krev a tělo? Ať mě Bůh potrestá a ještě mi přidá, jestli se nestaneš natrvalo mým vojevůdcem namísto Joába.“15Tím si naklonil srdce všech obyvatel Judska. Jednomyslně králi vzkázali: „Pojď se vrátit i se všemi svými muži.“16Král se tedy vypravil zpět. Když dorazil k Jordánu, judští muži vyšli králi naproti do Gilgalu, aby ho převedli přes Jordán.17Také Šimei, syn Gerův, Benjamínec z Bachurim, si pospíšil a vydal se s judskými muži přivítat krále Davida.18Byla s ním i tisícovka mužů z Benjamína a také Cíba, sluha ze Saulova domu, a jeho patnáct synů a dvacet služebníků. Ti před králem vběhli do Jordánu,19že se budou brodit tam a zpět, aby přepravili královský dvůr a splnili každé královo přání. Když už měl král překročit Jordán, Gerův syn Šimei padl před králem k zemi20se slovy: „Kéž mi to můj pán nepočítá za vinu a kéž zapomene, čím se tvůj služebník provinil onoho dne, kdy můj pán a král opouštěl Jeruzalém; kéž to král nechová v srdci.21Zhřešil jsem – to tvůj služebník ví. Pohleď ale, přišel jsem dnes svému pánu a králi naproti jako první z celého domu Josefova.“22Abišaj, syn Ceruji, ho přerušil: „Nemá snad Šimei zemřít? Vždyť zlořečil pomazanému Hospodinovu!“23„Co je vám do toho, synové Ceruji?“ odpověděl mu David. „To mi dnes musíte dělat žalobce? To by dnes měl v Izraeli někdo zemřít? Copak nevím, že jsem dnes opět králem Izraele?“24Poté se král obrátil k Šimeimu: „Nezemřeš,“ řekl a potvrdil to královskou přísahou.25Také Mefibošet, vnuk Saulův, šel přivítat krále. Nedbal o své nohy ani o své vousy a oděv si nepral ode dne králova odchodu až do dne jeho vítězného návratu.26Když přišel do Jeruzaléma přivítat krále, král se ho zeptal: „Proč jsi nešel se mnou, Mefibošete?“27Ten odpověděl: „Pane můj, králi, můj sluha mě oklamal! Řekl jsem mu: ‚Osedlej mi[1] osla, nasednu na něj a pojedu s králem!‘ Víš přece, že tvůj služebník je chromý.28Jenže on mě, tvého služebníka, u tebe pomluvil. Můj pán a král je ale jako Boží anděl. Udělej tedy, co pokládáš za dobré.29Celý můj otcovský dům si přece od tebe zasloužil smrt. Ty jsi ale svému služebníku dovolil jíst u tvého stolu. Jaké další právo bych ještě měl chtít? Čeho bych se ještě u krále dovolával?“30„Nech už těch řečí,“ přerušil ho král. „Říkám: To pole si s Cíbou rozdělíte.“31„Ať si klidně vezme všechno,“ řekl na to Mefibošet, „hlavně že se pan král v pořádku vrátil domů!“32Také Barzilaj Gileádský se vypravil z Rogelim a provázel krále až k Jordánu, aby se tam s ním rozloučil.33Barzilaj byl už velmi starý, bylo mu osmdesát let. To on se o krále staral během jeho pobytu v Machanajim, neboť to byl zámožný člověk.34Proto král Barzilajovi nabídl: „Pojď se mnou. V Jeruzalémě se postarám já o tebe.“35Barzilaj ale namítl: „Kolik let života mi ještě zbývá, abych šel s králem vzhůru do Jeruzaléma?36Je mi už osmdesát let. Copak ještě rozeznám dobré od špatného? Copak by tvůj služebník vůbec věděl, co jí a pije? Slyšel bych ještě hlas zpěváků a zpěvaček? Proč by tvůj služebník ještě měl být mému pánu a králi břemenem?37Tvůj služebník vyprovodí krále jen kousek cesty, k Jordánu. Proč by se mi král tak štědře odplácel?38Dovol prosím svému služebníku, aby se vrátil. Ať zemřu ve svém městě, kde je hrob mého otce a matky. Mého pána a krále ale může doprovodit zde tvůj služebník Kimham. K němu se zachovej, jak uznáš za dobré.“39Na to král řekl: „Ať tedy se mnou jde Kimham, a já pro něj udělám, co uznáš za dobré. Splním ti, cokoli si budeš přát.“40A tak král se všemi svými lidmi překročil Jordán. Políbil Barzilaje, požehnal mu a on se vrátil domů.41Král pak pokračoval do Gilgalu doprovázen Kimhamem. S králem šlo celé judské vojsko a polovina izraelského vojska.42Vtom ke králi dorazili také ostatní Izraelci. „Jak to, že si tě ukradli naši judští bratři?“ ptali se. „Jak to, že sami přepravili krále i jeho dvůr a všechny Davidovy muže přes Jordán?“43„Král je přece náš příbuzný,“ řekli jim na to Judští. „Proč se kvůli tomu zlobíte? Copak jsme krále vyjídali? Nebo nás zahrnul nějakými dary?“44Izraelci jim ale odpověděli: „Máme na krále desetkrát větší nárok – David nám patří víc než vám! Jak jste námi mohli takhle pohrdnout? My jsme přece byli první, kdo začal mluvit o králově návratu!“ A Judští muži pak Izraelcům odpovídali ještě ostřeji.
1Snart nådde budet fram till Joav att kungen grät och sörjde Absalom.2Och hela folkets glädje över räddningen förvandlades till sorg och klagan när de hörde att kungen var så förtvivlad över sin son.3Männen smög tillbaka in i staden, lika skamset som om de hade flytt undan striden.4Kungen dolde sitt ansikte och jämrade sig i sin sorg: ”Min son Absalom, min son!”5Då gick Joav in till kungen och sa till honom: ”Vi räddade ditt liv i dag och livet på dina söner, döttrar, hustrur och bihustrur och ändå får du oss att skämmas!6Du älskar dem som hatar dig och hatar dem som älskar dig! Varken dina soldater eller befälhavare betyder något för dig. Jag ser nu att om Absalom hade levat och alla vi andra hade dött, så hade du varit glad.7Gå nu ut och uppmuntra dina män, för jag svär vid HERREN att om du inte gör det, så kommer inte en enda av dem att stanna kvar här över natten! Du kommer att få det värre än du någonsin har haft det i hela ditt liv.”
David återvänder till Jerusalem
8Kungen gick då ut och satte sig vid stadsporten. När nyheten spreds genom staden att han var där, gick alla till honom. Under tiden hade Israels män flytt var och en till sig9och nu grälade man med varandra ute i Israels stammar om det som hänt. ”Det var ju han som räddade oss från våra fiender och befriade oss från filistéerna. Men nu har han fått fly ut ur landet för Absalom.10Absalom som vi smorde till kung över oss har dödats i striden. Varför säger ingen någonting om att hämta kungen tillbaka?”11När kung David fick höra detta, sände han prästerna Sadok och Evjatar till de äldste i Juda och frågade: ”Varför är ni de sista som talar om att låta kungen återvända?12Ni är ju mina egna bröder, min egen stam, mitt eget kött och blod! Varför ska ni vara de sista att hämta kungen tillbaka?”13Han befallde dem också att säga till Amasa: ”Du är av mitt kött och blod och Gud får straffa mig om du inte från och med nu blir befälhavare över min här i stället för Joav!”[1]14På detta sätt lyckades David vinna över alla i Juda till sin sida. De sände honom följande bud: ”Kom tillbaka till oss och ta med dig alla dina män!”15Kungen vände då tillbaka och kom till Jordan. Men redan när han kom till Gilgal vid Jordanfloden, möttes han av männen från Juda som kommit för att föra honom över floden.16Shimi[2], benjaminiten Geras son från Bachurim, skyndade sig över tillsammans med männen i Juda för att välkomna kung David.17Med sig hade han tusen man från Benjamins stam och Siva, Sauls tjänare, samt Sivas femton söner och tjugo tjänare. De skyndade sig ner till Jordan före kungen.18De gick över vid vadstället för att hjälpa kungens familj att ta sig över och för att uppfylla alla kungens önskningar. Shimi, Geras son, föll ner inför kungen just när han skulle gå över Jordan.19Han bad: ”Herre, förlåt mig och glöm det onda jag, din tjänare, gjorde mot dig när du lämnade Jerusalem!20Jag vet mycket väl att jag, din tjänare, begick en synd. Det är därför jag kom hit i dag för att som förste man från Josefs ätt hälsa dig, min herre och kung.”21Avishaj, Serujas son, frågade: ”Ska inte Shimi dö för att han förbannade HERRENS smorde?”22”Vad har ni Serujas söner med detta att göra? Vill ni vända er emot mig?” frågade David. ”Nej, idag ska ingen dödas. Idag vet jag ju att jag är Israels kung!”23Sedan vände han sig till Shimi och lovade med en ed: ”Du ska inte dödas.”24Mefivoshet, Sauls sonson, hade också kommit för att möta kungen. Han hade inte vårdat sina fötter, ansat skägget eller tvättat sina kläder sedan den dag kungen lämnade Jerusalem[3] tills den dag då han kom välbehållen tillbaka.25”Varför kom du inte med mig, Mefivoshet?” frågade kungen honom när han kom från Jerusalem för att möta honom.26Mefivoshet svarade: ”Min herre och kung, min tjänare lurade mig! Jag sa till honom att sadla min åsna så att jag kunde följa med kungen, för du vet ju att jag är halt.27Han förtalade mig inför min herre och kung. Men du är som en Guds ängel, så gör vad du finner bäst!28Jag och alla mina släktingar hade ju bara döden att vänta oss av dig, men du hedrade mig genom att jag fick äta vid ditt eget bord, så varför skulle jag klaga inför kungen?”29David svarade: ”Det räcker så! Du och Siva får dela ägorna lika mellan er.”30”Låt honom ta alltsammans”, sa Mefivoshet. ”Jag är nöjd med att du är tillbaka välbehållen!”31Gileaditen Barsillaj hade kommit från Rogelim för att ta avsked av kungen när han skulle gå över floden.32Barsillaj var nu mycket gammal, åttio år. Han hade sörjt för kungens behov i Machanajim och var en mycket rik man.33”Kom med mig och bo i Jerusalem”, sa kungen till Barsillaj. ”Jag kan ta hand om dig där.”34”Nej”, svarade han. ”Jag är alltför gammal för att följa med kungen till Jerusalem.35Jag är nu åttio år och jag kan inte längre skilja mellan bra och dåligt. Mat och vin smakar mig inte och jag kan inte urskilja sången från sångare och sångerskor. Jag, din tjänare, skulle bara vara till börda för min herre kungen.36Jag ska bara gå över Jordan ett kort stycke med dig, min kung, men du ska inte belöna mig.37Låt mig få återvända hem för att dö i min egen stad, där min far och mor är begravda! Men här är din tjänare Kimham[4], låt honom gå med dig, min herre och kung, och gör för honom vad du finner bäst!”38Kungen svarade: ”Kimham ska gå med mig och jag ska göra för honom det du finner bäst. Allt vad du vill ska jag göra för dig.”39Allt folket gick sedan över Jordan tillsammans med kungen. Efter det att kungen kysst och välsignat Barsillaj, återvände denne hem,40men kungen gick vidare till Gilgal och Kimham följde honom. Alla trupper i Juda och hälften av männen från Israel förde honom dit.41Men snart samlades alla Israels män och klagade hos kungen: ”Varför har våra bröder från Juda fått lägga beslag på kungen och föra dig över Jordan tillsammans med din familj och dina män?”42”Det är väl inget att bli arg för!” svarade Juda män. ”Kungen kommer från vår stam. Men vi har inte bett om något för egen del. Han har inte ens behövt dela med sig av sina förråd till oss.”43”Men vi är tio stammar i Israel”, svarade Israels män Juda män, ”så vi har större rätt till kungen än ni! Varför behandlar ni oss så här? Var det inte vi som först började prata om att hämta honom tillbaka, så att han kunde bli vår kung igen!” Så fortsatte diskussionen fram och tillbaka och männen från Juda var hårdare i sitt tal än Israels män.