1Tobit zatím den co den počítal, za kolik dní Tobiáš dojde tam a zase zpět. Když ty dny uplynuly a jeho syn se stále nevracel,2řekl si: „Co ho tam jen zdržuje? Snad Gabael neumřel, takže mu ty peníze nemá kdo dát.“3A začal se rmoutit.4Jeho žena Anna si říkala: „Můj chlapec zahynul, už není mezi živými,“ a začala svého syna oplakávat. Naříkala:5„Běda mi, chlapče, světlo mých očí, že jsem tě nechala odejít!“6Tobit jí odpovídal: „Tiše, ženo.[1] Nedělej si starosti, určitě je v pořádku, jen tam narazili na nějaké potíže. Ten muž, který šel s ním, je spolehlivý, je to jeden z našich bratří. Nermuť se kvůli Tobiášovi, ženo,[2] hned tu bude.“7Ona mu však řekla: „Ty buď tiše! Nech mě být a nelži mi! Můj chlapec zahynul.“ Každé ráno ho běžela vyhlížet k cestě, kterou její syn odešel, a nikdo ji nemohl přesvědčit. Vracela se až po západu slunce a celou noc vůbec nespala, jen naříkala a plakala.
Rozloučení s Raguelem
8Mezitím uplynulo čtrnáct dní svatební hostiny, kterou se Raguel zavázal pro svou dceru vystrojit.[3] Tobiáš za ním přišel a žádal ho: „Dovol mi odejít. Jsem si jist, že můj otec a matka už ani nevěří, že mě ještě uvidí. Prosím tě teď, otče, pusť mě, ať se mohu vrátit ke svému otci. Už jsem ti přece vysvětlil, v jakém stavu jsem ho nechal.“9„Jen zůstaň, chlapče,“ odpověděl Raguel Tobiášovi, „zůstaň se mnou. Vyšlu za tvým otcem Tobitem posly, aby mu o tobě dali zprávu.“ „To rozhodně ne,“ řekl on na to. „Prosím tě, dovol mi odsud odejít k mému otci.“10Raguel tedy vstal a předal Tobiášovi jeho ženu Sáru a polovinu veškerého svého majetku – otroky a otrokyně, skot i ovce, osly i velbloudy, šatstvo, peníze i nádobí –11a tak je propustil. Na rozloučenou Tobiáše objal a řekl mu: „Buď zdráv, chlapče, šťastnou cestu. Pán nebes kéž provází tebe i tvou ženu Sáru. Kéž ještě než umřu, uvidím vaše děti.“12Pak řekl své dceři Sáře: „Cti svého tchána a tchyni, dcero.[4] I oni jsou od teď tví rodiče, tak jako my, kteří jsme tě zplodili. Jdi v pokoji, dcero. Kéž o tobě slyším dobré zprávy, dokud budu živ.“ Tak se s nimi rozloučil a propustil je.13Edna Tobiášovi řekla: „Synu a milovaný bratře, kéž tě Hospodin ještě za mého života přivede zpět. Kéž ještě než umřu, uvidím děti, které budeš mít s mou dcerou Sárou. Svěřuji ti před Hospodinem svou dceru do opatrování. Nikdy v celém svém životě ji nezarmucuj. Jdi v pokoji, chlapče. Od teď budu tvou matkou a Sára tvou ženou[5]. Kéž se nám všem společně daří po všechny dny našeho života.“ Pak je oba políbila na rozloučenou a propustila je.14Tobiáš odešel od Raguela spokojeně a radostně a velebil Pána nebe i země a Krále vesmíru, že dal jeho cestě zdar. S Raguelem a jeho ženou Ednou se rozžehnal slovy: „Kéž je mi dáno, abych vás ctil jako rodiče po všechny dny vašeho života.“[6]
Tóbijáš 10
Český ekumenický překlad
Tóbit s Chanou čekají na synův návrat
1Tóbit každodenně počítal dny, kolik jich potřeboval Tóbijáš na cestu tam a zpátky. Když ty dny uplynuly a syn ještě nebyl u něho doma,2řekl si: „Jen aby tam nebyl zadržen! Nebo aby nezemřel Gebael a nebyl by nikdo, kdo by dal Tóbijášovi to stříbro.“3Počal se rmoutit.4Jeho manželka Chana mu vyčítala: „Mé dítě zahynulo a už není mezi živými.“ Začala plakat a naříkat pro svého syna:5„Běda mi, mé dítě, že jsem tě, světlo svých očí, nechala jít.“6Tóbit jí řekl: „Mlč, nestarej se, sestro, je zdráv. Jistě je tam něco zdrželo. Ten člověk, který šel s ním, je spolehlivý, jeden z mých bratří. Nermuť se kvůli němu, sestro, brzo tu bude!“7Ona mu odvětila: „Nech mě být a neklamej mě! Mé dítě zahynulo.“ Vyběhla a pozorovala cestu, po níž odešel její syn. Činila tak denně. Nikomu neuvěřila. Když zapadlo slunce, vcházela do domu, naříkala a plakala celou noc a nemohla spát.
Reúel propouští Tóbijáše a Sáru
8Když uplynulo čtrnáct dní svatby, jak ji přísežně slíbil Reúel připravit své dceři, přišel k němu Tóbijáš a řekl: „Nech mě odejít. Vím totiž, že můj otec a má matka nevěří, že mě ještě kdy spatří. Proto tě, otče, žádám, abys mě nechal odejít, a já půjdu ke svému otci. Už jsem ti oznámil, v jakém stavu jsem ho opustil.“9Reúel řekl Tóbijášovi: „Zůstaň, chlapče, zůstaň u mne a já pošlu posly k tvému otci Tóbitovi a podají mu o tobě zprávu.“ Tóbijáš mu odvětil: „V žádném případě! Žádám tě, abys mě nechal odtud odejít k otci.“10Reúel tedy vstal a dal Tóbijášovi jeho ženu Sáru a polovinu svého majetku: služebníky a služebnice, skot a brav, osly a velbloudy, šatstvo i stříbro a nádoby.11Nechal je ve zdraví odejít. Rozloučil se s Tóbijášem slovy: „Buď zdráv, chlapče, a ve zdraví odejdi. Nebeský Pán ať vás provází zdarem, tebe i tvou ženu Sáru. Kéž uzřím vaše děti, než umřu.“12Své dceři Sáře řekl: „Odejdi ke svému tchánu, protože on a jeho žena budou nyní tvoji rodiče, jako kdyby tě zplodili. Jdi v pokoji, dcero. Kéž uslyším o tobě jen dobrou zprávu, dokud jsem živ.“ Rozloučil se s nimi a propustil je.13Adna řekla Tóbijášovi: „Chlapče a milovaný bratře, kéž tě Hospodin přivede zpět, abych viděla dítky tvé a své dcery Sáry, dokud jsem živa, dříve než umřu. Před tváří Hospodinovou svěřuji ti do péče svou dceru, nezarmucuj ji po všechny dny svého života. Jdi v pokoji, chlapče. Od nynějška jsem tvá matka a Sára je tvá sestra. Kéž dojdeme všichni stejně zdaru po všechny dny našeho života.“ Pak oba políbila a nechala je odejít ve zdraví.14Tóbijáš odešel od Reúela ve zdraví a s radostí. Dobrořečil Pánu nebes i země, Králi veškerenstva, že dal zdar jeho cestě. Sára mu řekla: „Došel jsi zdaru. Měj rodiče v úctě po všechny dny jejich života.“