Přihlaste se zdarma

Kazatel 1

Bible, překlad 21. století

1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. 



2 Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! 3 K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? 4 Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. 5 Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. 6 Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. 7 Veškeré řeky míří do moře, moře se ale nepřeplňuje. Řeky se vrací tam, odkud pramení, aby pak odtamtud znovu plynuly. 8 Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! 9 Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. 10 Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! 11 Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí. 



12 Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. 13 Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. 14 Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem. 15 Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit. 16 Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění, 17 rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem. 18 Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal. 

© 2009, 2015, 2017, 2020 Biblion, z.s.
Version 2020.2.28

Kazatel 1

Český ekumenický překlad



1  Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.  



2  Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.  



3  Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?  4  Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.  5  Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.  6  Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.  7  Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.  8  Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.  9  Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.  10  Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.  11  Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.  



12  Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. 13  Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí.  14  Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.  15  Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.  16  Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.  17  Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,  18  neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.