1A Job pokračoval ve své promluvě:2„Kéž by mi bylo jako za dávných časů, za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,3kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou a v jeho světle jsem chodil tmou!4Jako tenkrát v mém nejlepším věku, kdy Bůh byl mému stanu přítelem,5kdy ještě Všemohoucí býval se mnou a mé děti všude kolem mě.6Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně, ze skály prýštily mi proudy oleje.7Když jsem chodíval k městské bráně, abych své místo na prostranství zaujal,8mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě, kmeti vstávali mi na pozdrav,9přední mužové své řeči přerušili, ruku si kladli na ústa,10hlasy hodnostářů umlkaly, jazyk jim přilnul na patra.11Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil, kdo jen mě zahlédl, chválil mě,12chudáka v jeho křiku že vysvobozuji a také sirotka, jenž nemá zastánce.13Snášela se na mě žehnání umírajících, vdově jsem vracel radost do srdce.14Jak šatem jsem se halil spravedlností, právo mi bylo pláštěm i turbanem.15Byl jsem očima pro slepé a nohama pro chromé,16otcem jsem býval pro chudé, zasazoval se o právo cizince.17Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet z čelistí jsem jim vyrval úlovek.18Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě, až mých dnů bude jak písku u moře.19Mé kořeny budou sahat až k vodě, rosa bude nocovat v mé koruně.20Má sláva stále čerstvá zůstane, můj luk stále pevný v ruce mé.‘21Naslouchali mi napjatě, tiše očekávali rady mé.22Neměli co dodat po mém slově, má řeč je svlažovala jako krůpěje.23Čekávali na mě jak na déšť, na jarní vláhu čekali dychtivě.24Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit, světlo mé tváře nechtěli zaplašit.25Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr, žil jsem jako král ve své družině, jako ten, kdo těší truchlivé.
Jób 29
Český ekumenický překlad
ZÁVĚREČNÁ SLOVA JÓBOVA - — Vzpomínky na zašlé štěstí
1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: 2 „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, 3 kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, 4 jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, 5 kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, 6 kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. 7 Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, 8 mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, 9 velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, 10 hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. 11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, 12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by pomohl. 13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. 14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. 15 Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, 16 ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, 17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. 18 Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. 19 Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. 20 Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘ 21 Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; 22 po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa. 23 Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. 24 Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. 25 Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.