1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. 2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím. 3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním? 4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš. 5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.
— Lidem k posměchu
6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá. 7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín. 8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem. 9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější. 10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím. 11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala. 12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko. 13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách. 14 Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘ 15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří? 16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“