Kazatel 3

Bible Kralická

1 Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. 

2 Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; 

3 Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení; 

4 Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování; 

5 Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání; 

6 Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení; 

7 Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení; 

8 Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje. 

9 Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje? 

10 Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili. 

11 Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce. 

12 Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém, 

13 Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží. 

14 Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho. 

15 To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo. 

16 Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost. 

17 I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku. 

18 Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům. 

19 Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. 

20 Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu. 

21 Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi? 

22 Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm? 

Public Domain

Kazatel 3

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

ČASNOST A VĚČNOST - — Všechno má svůj čas

1  Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:  

2  Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;  

3  je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;  

4  je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;  

5  je čas kameny rozhazovati čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;  

6  je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;  

7  je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;  

8  je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.  

— Dílo lidské a dílo Boží

9  Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?  

10  Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí.  

11  On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.  

12  Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.  

13  A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.  

14  Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.  

15  Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo.  

— Člověk a zvíře

16  Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva – svévole, na místě spravedlnosti – svévole.  

17  Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná.  

18  Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. 

19  Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.  

20  Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.  

21  Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?  

22  Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm?  

© 2001 Česká biblická společnost