1Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.2Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.3Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.4Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.5Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.6Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.7Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.8Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.9Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.10Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.11A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.12Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.13Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.14Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?15Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?16A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?17Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?18Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.19Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.20Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,21Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.22Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.23Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
Jób 37
Český ekumenický překlad
1 Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. 2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. 3 Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. 4 Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. 5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: 6 sněhu velí: ‚Padej na zem,‘ a dešti: ‚Ať prší,‘ a déšť padá v mocných proudech. 7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: 8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; 9 vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; 10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; 11 oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, 12 a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; 13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
— Kdo pochopí divy Boží?
14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. 15 Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? 16 Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? 17 Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, 18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? 19 Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. 20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? 21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. 22 Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; 23 avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. 24 Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“