1Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.2Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.3Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.4Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.5Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.6Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,7Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.8Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.9Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.10Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.11Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.12Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.13Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.14Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.15Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?16Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
Jób 17
Český ekumenický překlad
1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. 2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím. 3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním? 4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš. 5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.
— Lidem k posměchu
6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá. 7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín. 8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem. 9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější. 10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím. 11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala. 12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko. 13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách. 14 Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘ 15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří? 16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“