1Rozkázal pak tomu, kterýž spravoval dům jeho, řka: Naplň pytle mužů těch potravou, co by jen unésti mohli; a peníze každého polož zas do pytle jeho na vrch.2A koflík můj, koflík stříbrný, vlož na vrch do pytle mladšího s penězi jeho za obilí. I učinil podlé řeči Jozefovy, kterouž mluvil.3Ráno pak propuštěni jsou ti muži, oni i oslové jejich.4A když vyšli z města, a nedaleko ještě byli, řekl Jozef správci domu svého: Vstaň, hoň muže ty, a dohoně se jich, mluv k nim: Pročež jste se odplatili zlým za dobré?5Zdaliž to není ten koflík, z kteréhož píjí pán můj? A z tohoť on jistým zkušením pozná, jací jste vy. Zle jste učinili, co jste učinili.6Tedy dohoniv se jich, mluvil jim slova ta.7Kteřížto odpověděli jemu: Proč mluví pán můj taková slova? Odstup od služebníků tvých, aby co takového učinili.8A my ty peníze, kteréž jsme našli na vrchu v pytlích svých, přinesli jsme tobě zase z země Kananejské; jakž bychom tedy krásti měli z domu pána tvého stříbro neb zlato?9U koho z služebníků tvých nalezeno bude, nechžť umře ten; a my také budeme pána tvého služebníci.10I řekl: Nu dobře, nechť jest podlé řeči vaší. U koho se nalezne, ten bude mým služebníkem, a vy budete bez viny.11Protož rychle každý složil pytel svůj na zem, a rozvázal každý pytel svůj.12I přehledával, od staršího počal, a na mladším přestal; i nalezen jest koflík v pytli Beniaminovu.13Tedy oni roztrhše roucha svá, vložil každý břímě na osla svého, a vrátili se do města.14I přišel Juda s bratřími svými do domu Jozefova, (on pak ještě tam byl,) a padli před ním na zemi.15I dí jim Jozef: Jakýž jest to skutek, který jste učinili? Zdaž nevíte, že takový muž, jako jsem já, umí poznati?16Tedy řekl Juda: Což díme pánu svému? co mluviti budeme? a čím se ospravedlníme? Bůhť jest našel nepravost služebníků tvých. Aj, služebníci jsme pána svého, i my i ten, u něhož nalezen jest koflík.17Odpověděl Jozef: Odstup ode mne, abych to učinil. Muž, u něhož nalezen jest koflík, ten bude mým služebníkem; vy pak jděte u pokoji k otci svému.18I přistoupil k němu Juda a řekl: Slyš mne, pane můj. Prosím, nechažť promluví služebník tvůj slovo v uši pána svého, a nehněvej se na služebníka svého; nebo jsi ty jako sám Farao.19Pán můj ptal se služebníků svých, řka: Máte-li otce, neb bratra?20A odpověděli jsme pánu mému: Máme otce starého, a pachole v starosti jeho zplozené malé, jehož bratr umřel, a on sám pozůstal po mateři své, a otec jeho miluje jej.21I řekl jsi služebníkům svým: Přiveďte ho ke mně, a pohledím na něj.22A řekli jsme pánu mému: Nemůžeť pachole opustiti otce svého; nebo opustí-li otce svého, on umře.23Ty pak řekl jsi služebníkům svým: Nepřijde-li bratr váš mladší s vámi, nepokoušejte se více viděti tváři mé.24I stalo se, když jsme se vrátili k služebníku tvému, otci mému, a jemu vypravovali slova pána svého,25Že řekl otec náš: Jděte zase, nakupte nám něco potravy.26Odpověděli jsme: Nemůžeme jíti,než bude-li bratr náš mladší s námi, tedy půjdeme; nebo bychom nemohli viděti tváři toho muže, nebyl-li by bratr náš nejmladší s námi.27I řekl nám služebník tvůj, otec můj: Vy víte, že dva toliko syny porodila mi žena má.28A vyšel jeden ode mne, o němž jsem pravil: Jistě roztrhán jest, a neviděl jsem ho dosavad.29Vezmete-li i tohoto ode mne, a přišlo by na něj něco zlého, tedy uvedete šediny mé s trápením do hrobu.30Tak tedy, když přijdu k služebníku tvému, otci svému, a pacholete nebude s námi, (ješto duše jeho spojena jest s duší tohoto):31Přijde na to, když uzří, že pacholete není, umře; a uvedou služebníci tvoji šediny služebníka tvého, otce svého, s žalostí do hrobu.32Nebo služebník tvůj slíbil za pachole, abych je vzal od otce svého, řka: Jestliže ho nepřivedu zase k tobě, tedy vinen budu hříchem otci mému po všecky dny.33Protož nyní nechť zůstane, prosím, služebník tvůj místo pacholete tohoto za služebníka pánu svému, a pachole ať vstoupí s bratry svými.34Nebo jak bych já vstoupil k otci svému, kdyby tohoto pacholete nebylo se mnou? Leč bych chtěl viděti trápení, kteréž by přišlo na otce mého.
— Poslední zkouška bratrů - Bratři jsou obviněni z krádeže. Juda je ochoten obětovat se za nejmladšího.
1 Josef pak přikázal správci svého domu: „Naplň žoky těch mužů potravou, kolik jen budou moci unést, a stříbro každého z nich vlož navrch do jeho žoku.2 Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch do žoku nejmladšího spolu se stříbrem za nakoupené obilí.“ I učinil, jak mu Josef uložil.3 Ráno za svítání byli ti muži propuštěni i se svými osly.4 Když vyšli z města a nebyli ještě daleko, řekl Josef správci svého domu: „Pronásleduj ty muže. Až je dostihneš, řekni jim: ‚Proč jste se za dobro odvděčili zlem?5 Což jste nevzali to, z čeho můj pán pije a čeho používá k věštění? Zle jste se zachovali, že jste to udělali!‘“6 Když je správce dostihl, řekl jim ta slova.7 Odvětili mu: „Proč mluví můj pán taková slova? Tvoji otroci jsou daleci toho, aby udělali něco takového!8 Vždyť stříbro, které jsme našli navrchu ve svých žocích, jsme ti přinesli ze země kenaanské zpět. Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána?9 U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!“10 Správce souhlasil: „Dobře, ať je po vašem. Ten, u koho se to najde, se stane mým otrokem; vy budete bez viny.“11 Každý rychle složil svůj žok na zem a rozvázal jej.12 Nastala prohlídka; začala nejstarším a skončila u nejmladšího. Kalich se našel v žoku Benjamínově. 13 Tu roztrhli svůj šat, náklad naložili na osly a vrátili se do města.14 Tak přišel Juda se svými bratry do Josefova domu. Josef tam ještě byl; i padli před ním k zemi.15 Josef se na ně rozkřikl: „Co jste to spáchali za čin! Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?“16 Juda odvětil: „Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.“17 Josef řekl: „Takového jednání jsem dalek; mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci.“ 18 Juda k němu přistoupil a řekl: „Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao.19 Můj pán se svých otroků vyptával: ‚Máte ještě otce nebo bratra?‘20 My jsme svému pánu odvětili: ‚Máme ještě starého otce a malého hocha, kterého zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev, zůstal tedy po své matce sám; jeho otec jej miluje.‘21 Nato jsi svým otrokům řekl: ‚Přiveďte ho sem ke mně, chci ho vidět na vlastní oči.‘22 My jsme svému pánu odvětili: ‚Ten chlapec nemůže svého otce opustit. Opustí-li jej, otec zemře.‘23 Ale ty jsi svým otrokům řekl: ‚Nepřijde-li sem s vámi váš nejmladší bratr, nikdy nespatříte mou tvář.‘24 Když jsme pak přišli k tvému otroku, mému otci, oznámili jsme mu slova mého pána.25 Později náš otec řekl: ‚Nakupte nám znovu trochu potravy!‘26 My jsme odvětili: ‚Nemůžeme tam sestoupit. Sestoupíme tam jen tehdy, bude-li s námi náš nejmladší bratr. Tvář toho muže nespatříme, nebude-li náš nejmladší bratr s námi.‘27 Tvůj otrok, náš otec, nám řekl: ‚Vy víte, že mi má žena porodila dva syny.28 Jeden mi odešel. Naříkal jsem: Rozsápán je, rozsápán. Už jsem ho nespatřil.29 Vezmete-li mi i tohoto a přijde-li o život, uvalíte na mé šediny neštěstí a přivedete mě do podsvětí.‘30 Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude?31 Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvoji otroci uvalí žal na šediny tvého otroka, našeho otce, a přivedou ho do podsvětí.32 Tvůj otrok se za toho chlapce, aby ho otec pustil, zaručil takto: ‚Nepřivedu-li ho k tobě, prohřeším se proti svému otci na celý život.‘33 Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít.34 Jak bych mohl k svému otci přijít, kdyby chlapec nebyl se mnou? Což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?“