1Velekněz Šimon, syn Oniášův,[1] vůdce svých bratrů a chlouba lidu,[2] za svého života opravil Boží dům; opevnil chrám za svých dnů.2Položil základy vysokých dvojitých hradeb, do výše se tyčící chrámový okrsek.3Za jeho dnů byl vyhlouben vodojem, nádrž rozlehlá jako moře.4Starostlivě chránil lid před neštěstím a před obléháním město opevnil.5Jakou měl slávu, když stál uprostřed lidu, když vycházel ze svatyně za oponou![3]6Byl jako jitřenka vprostřed mraků, jak měsíc v době úplňku,7jak slunce osvěcující chrám Nejvyššího, jak duha zářící ve třpytných oblacích,8jak růže kvetoucí za jarních dnů, jak lilie u vodních pramenů, jak libanonský les v letní den,9jak oheň v kadidelnici s kadidlem, jak nádoba tepaná z ryzího zlata všemi drahokamy zdobená,10jak plody obsypaná oliva, jak cypřiš tyčící se do oblak.11Když si bral slavnostní roucho a oblékl skvostné ozdoby, když vystupoval k svatému oltáři, naplnil slávou chrámové nádvoří.12Když přijímal z rukou kněží části obětí, a stál u oltářního ohniště s věncem bratří kolem sebe, byl jako mladý libanonský cedr, obklopený kmeny palem.13A když všichni synové Áronovi ve své nádheře stáli s Hospodinovou obětí v rukou před celým shromážděním Izraele,14konal bohoslužbu u oltáře, aby Nejvyššímu, Všemohoucímu vystrojil oběť.15Vzal do ruky pohár, aby vykonal úlitbu z krve hroznů, a vylil trochu k patě oltáře jako příjemnou vůni Nejvyššímu, Králi vesmíru.16Synové Áronovi přitom pozvedli hlas a zatroubili na kovové trubky, aby zazněly hlasité fanfáry na připomínku před Nejvyšším.17Všechen lid přitom společně padl hned tváří k zemi, aby se poklonil svému Hospodinu, Nejvyššímu, Všemohoucímu Bohu.18Zpěváci ho začali chválit svým hlasem a mocně zněla lahodná píseň.19Lid začal prosit Hospodina, Nejvyššího, a modlil se k Milosrdnému, dokud neskončil Hospodinův obřad a nebyla dovršena bohoslužba.20Šimon pak sestoupil a pozvedl ruce nad celým shromážděním synů Izraele, aby jim svými rty dal Hospodinovo požehnání a s hrdostí vyslovil jeho jméno.21Tehdy se lid znovu poklonil, aby přijal požehnání od Nejvyššího.
Výzva k modlitbě
22A nyní dobrořečte Bohu veškerenstva, který všude koná divy veliké, který nás pěstuje už od matčina lůna a zahrnuje nás svým soucitem.23Kéž naplní naše srdce radostí a daruje Izraeli mír za našich dnů i navěky.24Kéž nás provází jeho soucit a za našich dnů nás vykoupí!
Proti cizincům
25Dva národy jsou mi odporné a třetí není ani národem:26obyvatelé pohoří Seír,[4] Filištíni a tlupa hlupáků, co žijí v Šechemu.
Závěr spisu
27Poučení moudrosti a vědění zapsal do této knihy Ješua, syn Siracha, syna Eleazarova z Jeruzaléma, z jehož srdce moudrost tryskala.28Blaze tomu, kdo se těmito slovy bude zabývat; kdo si je vezme k srdci, dojde moudrosti.29Bude-li podle nich jednat, zvládne všechno, vždyť jeho stezkou bude Hospodinovo světlo.
1Velekněz Šimeón, syn Oniasův, opravil za svého života dům, za svých dnů opevnil chrám. 2On dal položit základy pro hradby dvojnásob vysoké a navršit val kolem chrámového okrsku. 3Za jeho dnů byla vykopána vodní nádrž, cisterna rozlehlá jako moře. 4Staral se o svůj lid, aby nepropadl zkáze, a opevnil město pro případ obležení. 5Jak se skvěl slávou, když obklopen lidem vycházel z velesvatyně! 6Byl jako jitřenka mezi mraky, jako měsíc ve dnech úplňku, 7jako slunce zářící nad chrámem Nejvyššího, jako duha třpytící se v oblacích slávy. 8Byl jako květ růží v jarních dnech, jako lilie u pramene vod, jako bujný porost na svazích Libanónu v letních dnech, 9jako oheň a kadidlo v kadidelnici, jako nádoba z ryzího zlata ozdobená množstvím drahokamů, 10jako oliva obsypaná plody, jako cypřiš tyčící se do oblak. 11Takový byl, když na sebe bral slavnostní roucho, a oděl se v dokonalost hodnou chlouby. Když vystupoval ke svatému oltáři, dodával lesk celému okrsku svatyně. 12Když z rukou kněží přijímal části obětí a sám se postavil k ohništi oltáře, s věncem bratří kolem sebe, byl jako statný cedr na Libanónu, obklopený palmami. 13Všichni ti synové Áronovi stáli ve své slávě, s obětinami Hospodinu ve svých rukou, před celým shromážděním Izraele. 14Když dokončil svou službu u oltáře a připravil obětní dar Nejvyššímu, Všemohoucímu, 15vztáhl svou ruku k obětní misce a vykonal úlitbu z červené šťávy hroznů. Vylil ji k základům oltáře jako příjemnou vůni Nejvyššímu, Králi veškerenstva. 16Nato vykřikli synové Áronovi a zatroubili na polnice z tepaného stříbra; vydali dobře slyšitelný mocný hlas na připomínku před Nejvyšším. 17Tu všechen lid ihned společně padl na tvář k zemi a klaněl se svému Hospodinu, všemohoucímu Bohu nejvyššímu. 18Zpěváci vzdávali chvály svými hlasy, mnohohlasně zněl lahodný zpěv. 19Lid prosil Hospodina, Nejvyššího, modlil se před Milosrdným, dokud neskončily obřady k poctě Hospodina a probíhala bohoslužba. 20Potom velekněz sestoupil a vztáhl ruce nad celým shromážděním synů Izraele, aby svými ústy udělil Hospodinovo požehnání a směl vyslovit jeho jméno. 21A opět se klaněli, aby přijali požehnání od Nejvyššího.
Výzva k dobrořečení
22Dobrořečte nyní Bohu nás všech, který všude činí veliké věci, povznáší naše dny od zrození z lůna matky a jedná s námi podle svého milosrdenství. 23Kéž nám dá radostné srdce, a způsobí, aby byl v Izraeli pokoj v našich dnech i po všechny časy. 24Ať věrně zůstává s námi jeho milosrdenství a ať nás za našich dnů vykoupí. 25Ke dvěma pronárodům měla má duše odpor – a ten třetí není ani pronárodem: 26K těm, kteří sedí na hoře samařské, k Pelištejcům a k hlupákům, kteří přebývají v Šekemu. 27Rozumné a vzdělavatelné poučení vypsal v této knize Jéšua, syn Síracha, syna Eleazarova z Jeruzaléma, který vylil moudrost svého srdce. 28Blaze tomu, kdo se tím bude zabývat, a kdo to uloží do svého srdce, ten se stane moudrým. 29Bude-li to činit, zmůže všechno, poněvadž Hospodinovo světlo bude osvěcovat jeho stezku.