od Biblion1Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení.2Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.3Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho[1] poháníš.4Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný!5Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.6Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník!7Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky.8I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel,9jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene.10Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje?11Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne,12právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen.13Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!14Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!15Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil.16Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal.17Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.18Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí,19jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději!20Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.21O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.22Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“
1 Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. 2 Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. 3 Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. 4 Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. 5 Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. 6 Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. 7 Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, 8 byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. 9 Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. 10 Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? 11 Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; 12 člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.
— Naděje i ve smrti
13 Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. 14 Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. 15 Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. 16 A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, 17 zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. 18 Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; 19 voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. 20 Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. 21 Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. 22 Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“