1Jindy zas bylo zatčeno sedm bratrů i s matkou. Král je dal trýznit biči a důtkami, aby je donutil pozřít zakázané vepřové maso.2Jeden z nich vystoupil jako jejich mluvčí a řekl: „Nač se ptáš a co chceš od nás vědět? Jsme připraveni raději zemřít než přestoupit zákony otců!“3Král se rozzuřil a nařídil rozpálit pánve a kotle.4Jakmile se rozpálily, rozkázal, ať jejich mluvčímu vyříznou jazyk, stáhnou mu kůži z hlavy a utnou mu končetiny; ostatní bratři s matkou se museli dívat.5Když byl úplně znetvořený, ale ještě dýchal, dal ho král přinést k ohništi a smažit na pánvi. Zatímco se z pánve valil hustý dým, bratři se s matkou vzájemně povzbuzovali k ušlechtilé smrti:6„Pán Bůh to vidí a jistě se nad námi smiluje, jak to výslovně prohlásil Mojžíš ve své písni: ‚Nad svými služebníky se slituje.‘“[1]7Když takto zemřel první z bratrů, přivedli s posměchem druhého. Rvali mu z hlavy vlasy i s kůží a ptali se ho: „Budeš to jíst, než tě úd po údu zmučíme?“8Odpověděl jim jazykem svých otců: „Nikdy!“ A tak i on podstoupil stejné mučení jako ten první.9S posledním vydechnutím řekl: „Ty proklatče, zbavuješ nás přítomného života, ale Král vesmíru, pro jehož zákony umíráme, nás vzbudí k životu věčnému!“10Po něm se vysmívali třetímu. Když ho požádali o jazyk, rychle ho vyplázl. Sám statečně nastavil ruce11a směle řekl: „Tyto údy mi dalo Nebe a kvůli jeho zákonům se jich zříkám v naději, že je od něj dostanu zpět!“12Sám král se svou družinou žasli, jak je ten mladík odvážný a z utrpení si nic nedělá.13Když zemřel i ten, mučili a zohavovali stejným způsobem čtvrtého.14Před smrtí řekl: „Milerád zemřu rukou lidí v naději, že mě Bůh znovu vzkřísí. Pro tebe ale žádné vzkříšení k životu nebude!“15Poté začali zohavovat pátého.16Ten pohlédl na krále a řekl: „Máš moc nad lidmi a děláš si, co chceš, ale i ty jsi smrtelný. Jen si nemysli, že Bůh náš národ opustil.17Počkej a uvidíš jeho velkolepou moc, až bude mučit tebe a tvé potomky!“18Po něm přivedli šestého. Když už umíral, řekl: „Nic si marně nenamlouvej. Trpíme totiž sami kvůli sobě, neboť jsme zhřešili proti svému Bohu – to proto se dějí tyto hrůzy.19Nemysli si ale, že sám unikneš trestu, když ses odvážil bojovat proti Bohu!“20Obzvlášť obdivuhodná byla jejich matka – čest její památce! V jediný den viděla umírat svých sedm synů, ale snášela to statečně, protože měla pevnou naději v Hospodinu.21Plna ušlechtilé moudrosti rozněcovala svou ženskou mysl mužnou horlivostí a každého z nich povzbuzovala jazykem otců:22„Nevím, jak jste vznikli v mém lůně. Nebyla jsem to já, kdo vám daroval dech a život a kdo každého z vás složil z jednotlivých částeček.23Sám Stvořitel vesmíru, který formuje vznik člověka a dává původ všem věcem, vám proto ve svém milosrdenství dech i život znovu navrátí, protože se nyní zříkáte sami sebe kvůli jeho zákonům.“24Antiochos měl za to, že je ponižován, a matčin neuctivý tón se mu nelíbil. Nejmladší syn byl ještě naživu, a tak mu začal domlouvat. Dokonce ho přesvědčoval přísahami, že mu zajistí bohatství a štěstí, že ho učiní svým přítelem a svěří mu úřady, jen když se vzdá otcovských zvyků.25Mladík ale na to vůbec nedbal, a tak si král zavolal jeho matku a naléhal na ni, aby chlapci poradila, ať se zachrání.26Naléhal na ni tak dlouho, až souhlasila, že ho přesvědčí.27Na výsměch onomu krutému tyranu se pak naklonila k synovi a řekla mu jazykem otců: „Synu, měj se mnou slitování. Devět měsíců jsem tě nosila v lůně, tři roky tě kojila, živila tě, vychovávala a starala se o tebe až do tohoto věku.28Prosím tě, chlapče, rozhlédni se po nebi i po zemi, podívej se na všechno, co je v nich, a pochop, že Bůh to stvořil z ničeho. Právě tak vznikl i lidský rod.29Neboj se tohoto kata. Ukaž, že jsi hoden svých bratrů, a přijmi smrt, abych z Božího milosrdenství dostala s tvými bratry zpět i tebe.“30Ještě ani nedomluvila, když mladík zvolal: „Na co čekáte? Králův příkaz neuposlechnu. Poslouchám jen přikázání Zákona, který byl dán našim otcům skrze Mojžíše.31Ty jsi způsobil všechno to zlo, které se děje Hebrejům, a Božím rukám jistě neunikneš.32My trpíme kvůli svým hříchům.33Jestliže se živý Bůh nakrátko rozhněval, takže nás kárá a trestá, opět se se svými služebníky usmíří.34Ty však, bezbožníku ze všech lidí nejmizernější, se nevznášej v marné pýše a v pochybných nadějích! Vztahuješ ruce na služebníky Nebes,35ale ještě jsi neunikl soudu všemohoucího a vševidoucího Boha.36Naši bratři teď podstoupili chvilkové utrpení, ale mají s Bohem smlouvu věčného života. Ty však budeš na Božím soudu za svou zpupnost spravedlivě potrestán.37Tak jako mí bratři, i já vydávám své tělo i duši za zákony otců a vzývám Boha, aby se už brzy smiloval nad svým národem a ty abys musel pod zkouškami a ranami vyznat, že on jediný je Bůh.38Kéž se hněv Všemohoucího, který spravedlivě dopadl na celý náš národ, zastaví u mne a mých bratrů!“39Král se rozzuřil a naložil s ním ještě hůře než s ostatními, roztrpčen tím výsměchem.40A tak i on zemřel bez poskvrnění a v plné důvěře k Hospodinu.41Jako poslední pak po svých synech zemřela i matka.42Tolik tedy o těch obětních hodech a o nesmírných mukách.
1Stalo se, že bylo zajato sedm bratrů i s matkou, a král, aby je donutil jíst jim zakázané vepřové maso, chtěl toho dosáhnout mučením biči a řemeny.2Jeden z nich prohlásil jménem všech: „Co chceš na nás vyzvídat, co se chceš dozvědět? Jsme připraveni raději zemřít než překročit zákony otců.“3Král se rozvášnil a poručil rozpálit pánve a kotle.4Jakmile byly rozpáleny, nařídil, aby tomu, co mluvil, vyřízli jazyk, stáhli kůži z hlavy, jak to dělají Skythové, a zohavili jej; ostatní bratři a matka museli přihlížet.5Potom nařídil, aby ho na celém těle zmrzačeného, ale ještě živého, donesli k ohni a pálili na pánvi. Když se z pánve valil hustý dým, povzbuzovali se navzájem ostatní s matkou, že také čestně zemřou. Řekli si:6„Hospodin Bůh se dívá a jistě nás posílí, jak zřetelně před tváří Izraele dosvědčil Mojžíš v písni, kde ujišťuje: ‚Bůh posílí své služebníky!‘“ 7Když první takto skonal, přivedli za surového posměchu druhého. Stáhli mu kůži i s vlasy a ptali se, bude-li jíst nedovolené maso, dřív než bude jeho tělo úd po údu mučeno.8Odpověděl ve své rodné řeči a zvolal: „Nikdy!“ Proto i on musel podstoupit stejné mučení jako první.9S posledním výdechem řekl: „Ty, zlosynu, zbavuješ nás přítomného života, ale Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon.“ 10Po něm byl terčem výsměchu třetí. Když na něm vynucovali odpověď, rychle vyplázl jazyk, i ruce jim statečně nastavil11a mužně řekl: „Dostal jsem je od Nebe, a protože si cením jeho zákony více než své údy, doufám, že je od něho zase dostanu nazpět.“12Sám král i jeho průvodci byli zaraženi nad duševní silou toho mládence, jako by pro něho muka nic neznamenala. 13Když i on skonal, mučili čtvrtého stejnými mukami.14Když se přiblížil jeho konec, řekl toto: „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni. Pro tebe ale žádné vzkříšení k životu nebude!“ 15Pak vzali pátého, přitáhli ho a mučili.16On pohleděl na krále a řekl: „Máš moc nad lidmi, děláš si, co chceš, ale i ty jsi smrtelný. Nemysli si, že náš rod je Bohem opuštěn.17Jen počkej a uvidíš jeho velkolepou sílu, jak tebe a tvé potomstvo zkruší.“ 18Po něm přivedli šestého, a ten umíraje pravil: „Nebuď na omylu, tvá snaha je marná. My sami jsme vinni tímto utrpením a děje se nám po zásluze, protože jsme hřešili proti svému Bohu.19Ty si však nemysli, že zůstaneš bez trestu, když ses opovážil bojovat proti Bohu.“ 20Ještě více obdivu a vzácné památky je hodna matka. V jediném dnu viděla záhubu sedmi synů a nesla to srdnatě s nadějí v Hospodina.21Každého z nich povzbuzovala v rodné řeči, plna ušlechtilé moudrosti, v níž spojovala ženskou rozvahu s mužnou silou. Říkala jim:22„Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla.23Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“ 24Antiochos se domníval, že matka jím pohrdá, a podezříval ji, že ho svou řečí tupí. Ještě zbýval nejmladší; král mu domlouval nejen slovy, nýbrž sliboval mu i skrze přísahu, že ho učiní bohatým a šťastným, odpadne-li od zásad otců, že ho učiní svým přítelem a svěří mu významné úřady.25Když však mládenec na to nepřistoupil, král dal přivolat matku a naléhal na ni, aby sama jinochovi radila k záchraně.26Po velkém naléhání svolila, že syna přemluví.27Sklonila se k němu a s posměchem vůči krutému tyranovi takto promluvila v rodné řeči: „Synu, měj se mnou slitování! Devět měsíců jsem tě nosila v lůnu, tři roky tě kojila, krmila a vychovávala do nynějšího věku.28Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal.29Neboj se toho kata, ale buď hoden svých bratrů a přijmi smrt, abych z Božího slitování dostala s tvými bratry zpět i tebe.“ 30Sotva to dořekla, mládenec pravil: „Nač čekáte? Já neposlouchám nařízení krále, já jsem poslušný Zákona, který dostali naši otcové od Mojžíše.31Ale ty, který sis na Hebreje vymyslil kdejakou újmu, neunikneš Božím rukám.32My trpíme za své hříchy;33ale i když se Hospodin, živý, nakrátko rozhněval, aby nás trestal a tříbil, opět se slituje nad svými služebníky.34Ty však, bezbožný a nejničemnější ze všech lidí, zbytečně se nevypínej; zbujnělý nejistými nadějemi jsi vztáhl ruce na děti Nebe!35Nikterak jsi neunikl soudu všemohoucího a vševidoucího Boha!36Moji bratří strpěli krátká muka, ale nyní podle Boží smlouvy požívají věčný život; ty však na Božím soudu dostaneš spravedlivý trest za svou opovážlivost!37Já pak, stejně jako moji bratří vydávám své tělo i duši za zákony otců a prosím Boha, aby se brzy smiloval nad národem, a tebe aby utrpením a tresty donutil vyznat, že On je jediný Bůh.38Kéž by se u mne a mých bratrů zastavil hněv Všemohoucího, který spravedlivě vzplanul proti všemu našemu lidu!“ 39Král nepříčetný vztekem naložil s ním ještě krutěji než s ostatními, neboť výsměch hořce snášel.40A tak i tento poslední skonal a neposkvrnil se, zcela oddán důvěře v Hospodina. 41Nakonec po svých synech zemřela matka. 42Tolik bylo třeba říci o obětních slavnostech a nepředstavitelném mučení.