1Když se Nikanor dozvěděl, že Juda je se svými muži v oblasti Samaří, rozhodl se zaútočit na ně pro větší jistotu v den odpočinku.2Židé, kteří byli donuceni ho doprovázet, však říkali: „Nevyhlazuj je takto krutě a barbarsky. Ucti den, který Vševidoucí posvětil nade všechny ostatní.“3Ten trojnásobný proklatec se jich zeptal: „Je snad v nebi nějaký vládce, který nařídil slavit sobotní den?“4„Sám živý Hospodin, Vládce na nebi!“ odpověděli. „To on přikázal zachovávat sedmý den.“5„Já jsem zase vládce na zemi,“ opáčil Nikanor, „a přikazuji vám vzít zbraně a splnit povinnost vůči králi!“ Tento svůj podlý záměr však naplnit nedokázal.
Juda spoléhá na Hospodina
6Nikanor se ve své nesmírné zpupnosti a pýše rozhodl, že si postaví veřejný pomník svého vítězství nad Judou a jeho muži.7Makabejský ale stále s plnou důvěrou spoléhal, že mu Hospodin přijde na pomoc.8Povzbuzoval své muže, ať se nebojí vpádu pohanů. Ať si raději připomínají, kolikrát už jim Nebesa pomohla, a i nyní očekávají, že jim Všemohoucí daruje vítězství.9Nabádal je slovy Zákona i Proroků a připomínal jim zápasy, kterými prošli, a tak jim dodal odvahy.10Když je vyburcoval k odhodlání, vydal jim rozkazy, přičemž jim líčil pohanskou věrolomnost a porušování přísah.11Každého z nich vyzbrojil ne toliko ochranou štítů a kopí, jako spíš slovy ušlechtilého povzbuzení. Pak jim ještě vyprávěl svůj přesvědčivý sen a všechny jím nadmíru potěšil.12Měl totiž vidění, jak někdejší velekněz Oniáš (ten dobrý a počestný člověk skromného vystupování a laskavé povahy, který uměl příhodně mluvit a od dětství byl vychován k veškeré ctnosti), rozepjal ruce a modlil se za celé židovské společenství.13Podobně se mu potom zjevil ctihodný stařec v šedinách, zahalený podivuhodným a vznešeným majestátem.14Vtom promluvil Oniáš a řekl: „Tento muž miluje své bratry a velmi se modlí za lid a svaté město; je to Jeremiáš, prorok Boží!“15Jeremiáš pak vztáhl pravici a předal Judovi zlatý meč se slovy:16„Přijmi tento svatý meč jako dar od Boha. Jím pobiješ své protivníky.“17Povzbuzeni Judovými překrásnými slovy, která v nich probouzela odvahu a dodávala mužnost mladíkům, se rozhodli, že nebudou stavět tábor, ale pustí se směle do boje. Chtěli vše raději vyřešit statečným bojem muže proti muži, než aby vydali ohrožení město, svaté zákony a chrám.18Obava o ženy a děti, bratry a příbuzné je tolik netížila, neboť jejich největší a hlavní starostí byl posvěcený chrám.19Ti, kdo zůstali ve městě, byli neméně znepokojeni obavou o ty, kdo bojovali venku.20Všichni očekávali nadcházející rozhodnou bitvu. Nepřátelé už přitáhli, vojsko sešikované do boje, sloni na výhodných pozicích a jízda rozestavená na křídlech.21Makabejský pozoroval nastupující vojska a viděl rozmanitost jejich výzbroje i divokost zvířat. Pozvedl ruce k nebi a vzýval Hospodina, který činí divy. Věděl totiž, že vítězství nelze získat zbraněmi, ale že On je dává dle svého uvážení těm, kdo si je zaslouží.22Vzýval ho tedy těmito slovy: „Pane, ty jsi poslal svého anděla k judskému králi Ezechiášovi a pobil v Senacheribově táboře na 185 000 mužů.[1]23Vládce nebes, pošli svého dobrého anděla také nyní před námi, ať rozsévá strach a hrůzu!24Svou mocnou paží rozdrť ty, kdo rouhavě útočí na tvůj svatý lid!“ Těmi slovy skončil.
Nikanorův konec
25Nikanorovi muži se blížili s troubením a válečnými zpěvy,26zatímco Judovi muži šli vstříc nepřátelům s prosbami a modlitbami.27Rukama bojovali a srdcem se modlili k Bohu; pobili nejméně 35 000 mužů a velice se nad tím projevem Boží moci radovali.28Po bitvě se vesele vraceli domů, když vtom poznali Nikanora, jak tam leží mrtev v plné zbroji.29Spustil se křik a rozruch a začali velebit Vládce v jazyce svých otců.30Juda, který bojoval tělem i duší v první linii za své spoluobčany a od mládí projevoval oddanost svým krajanům, pak přikázal, aby Nikanorovi usekli hlavu a ruku v rameni a přinesli je do Jeruzaléma.31Když tam dorazil, svolal své krajany, postavil kněze před oltář a poslal i pro hradní posádku.32Ukázal jim hlavu toho mizery Nikanora i ruku toho rouhače, kterou předtím pyšně vztáhl proti svatému příbytku Všemohoucího.33Pak tomu bezbožnému Nikanorovi vyřízl jazyk a dal ho po kouskách naházet ptákům. A ruku toho zlosyna pověsili naproti chrámu.34Všichni se obrátili k nebi a začali velebit Hospodina, který se tak zjevně projevil: „Požehnaný, který zachoval svou svatyni bez poskvrny!“35Nikanorovu useknutou hlavu pak Juda nechal zavěsit na hrad jako viditelné a každému jasné znamení Hospodinovy pomoci.36Všichni pak veřejným hlasováním rozhodli, že tento den se musí nějak slavit a že třináctý den dvanáctého měsíce (zvaného aramejsky adar), totiž den před Mordechajovou slavností,[2] bude významným svátkem.
Závěr
37Tak to tedy dopadlo s Nikanorem a od těch dob bylo město v moci Hebrejů. Já zde proto své vyprávění skončím.38Je-li sepsáno krásně a poutavě, odpovídá to mému přání. Je-li nevalné a průměrné, odpovídá to mým schopnostem.39Neboť jako je škodlivé pít samotné víno, škodí naopak též samotná voda; a jako je víno smíšené s vodou lahodné a působí dobrou náladu, tak i styl vyprávění potěší sluch čtenářů tohoto spisu. Zde je tedy konec.
1Když se Níkánór dozvěděl, že Judovi lidé jsou v samařské krajině, myslel, že bude nejjistější udeřit na ně v den odpočinutí.2Židé, kteří s ním táhli z donucení, mu říkali: „Nepostupuj vůči nim tak krutě a barbarsky, ale vzdej poctu dnu, který poctil svatostí ten, jenž všecko vidí.“3Ten trojnásobný rouhač se otázal, zda je v nebi panovník, který nařídil světit sobotní den.4Odpověděli mu: „Je v nebi Panovník, živý Hospodin, který přikázal zachovávat sedmý den.“5„A já,“ řekl druhý, „jsem panovníkem na zemi, který nařizuje vzít zbraně a vykonat, co je pro krále potřebí.“ Ten rouhavý záměr se mu ovšem nepodařilo dokončit.
Judův sen
6Níkánór nadutý všepřevyšující pýchou se rozhodl, že si pořídí veřejný památník vítězství nad Judovými muži.7Makabejský neustále doufal s veškerou nadějí, že se mu dostane pomoci od Hospodina.8Povzbuzoval své muže, aby se nebáli přicházejících pohanů, ale aby měli na paměti veškerou pomoc, které se jim až dosud dostalo; co se týče toho, co je nyní, aby z nebe očekávali vítězství, které jim dá Všemohoucí.9Povzbuzoval je slovy Zákona i proroků, připomínal jim boje, které už vybojovali; tak pozvedl jejich bojovnost.10Když probudil jejich odvahu, připomínal a ukazoval věrolomnost pohanů, rušení přísah.11Každého z nich vyzbrojil nikoli pevným štítem a kopím, ale povzbuzením vhodnými slovy. Vyprávěl jim věrohodný sen, jímž všechny potěšil.12Měl toto vidění: Viděl někdejšího velekněze Oniase, muže krásného a dobrého, velebného zjevu, tichých způsobů, vynikající výmluvnosti, který od mládí usiloval o všechno, co náleží ke ctnosti. Viděl jej, jak vztáhl ruce a modlil se za všechno židovstvo.13Pak se zjevil muž šedovlasý, vynikající slávou, kdosi podivuhodný, jehož obklopovala nezměrná velebnost.14Onias o něm řekl: „To je přítel našich bratří, mnoho se modlí za lid a svaté město. Je to Jeremjáš, Boží prorok!“15Jeremjáš pak vztáhl pravici a dal Judovi zlatý meč se slovy:16„Vezmi svatý meč, dar Boží, kterým zahubíš protivníky.“
Smrt Níkánórova
17Povzbuzeni těmito Judovými slovy, velmi vhodnými a schopnými roznítit statečnost a zmužilost mládenců, rozhodli se, že se neutáboří, ale statečně se dají do boje a s veškerou odvahou svedou rozhodnou bitvu, protože je v nebezpečí město, chrám i vše, co je svaté.18Ležel na nich strach o ženy, děti, bratry a příbuzné, ale jen v menší míře. Největší strach měli především o posvěcený chrám.19Ti, kdo zůstali ve městě, měli nemenší obavy o ty, kdo bojovali venku.20Všichni očekávali rozhodnou bitvu. Nepřátelé se blížili a řadili se k boji, odváděli slony na výhodná postavení a jízdu umísťovali na křídla.21Když Makabejský pozoroval příchod takového množství, vyzbrojeného rozmanitou výzbrojí, a viděl vzteklost slonů, vztáhl ruce k nebi a vzýval Hospodina, který činí divy. Věděl, že to nezáleží na zbraních, ale na tom, jak on usoudí dát vítězství těm, které uzná za hodné.22Modlil se takto: „Ty Pane, jsi poslal svého anděla k judskému králi Chizkijášovi a on zahubil ve vojsku Sancheríbově kolem sto osmdesáti pěti tisíc mužů.23Proto, Panovníku nebes, sešli dobrého anděla, aby byl před námi a zahnal je v hrůze a chvění,24ať tvou mocnou rukou jsou zahubeni všichni, kdo s rouháním vyšli proti tvému svatému lidu!“ Tak se modlil. 25Níkánórovo vojsko postupovalo za zvuku polnic a zpěvů,26Judovo vojsko se vrhlo na nepřítele s prosebnými modlitbami k Bohu.27Rukama bojovali a v srdcích se modlili k Bohu; pobili ne méně než třicet pět tisíc mužů. Velmi se radovali, že se Bůh zjevil.28Když bylo po boji a vesele se vraceli zpět, poznali mezi padlými i Níkánóra v plné zbroji.29S křikem a jásotem blahořečili rodnou řečí Bohu.30Tu přikázal ten, který byl tělem i duší předním bojovníkem za své spoluobčany a po celý svůj věk zachoval náklonnost k lidem svého národa, aby usekli Níkánórovu hlavu i ruku s paží a přinesli je do Jeruzaléma.31Když tam dorazil, svolal lidi svého národa, kněze postavil k oltáři a poslal i pro muže z hradu.32Potom ukázal hlavu hanebného Níkánóra i rouhačovu ruku, kterou se odvážil zpupně vztáhnout na svatý dům Všemohoucího.33Jazyk bezbožného Níkánóra dal vyříznout a poručil nakrájet na kousky ptákům, zločincovu paži pověsil před chrámem.34Všichni se obrátili k nebi a dobrořečili Hospodinu, že se zjevil: „Požehnaný ten, který zachoval své Místo neposkvrněné!“35Níkánórovu hlavu dal pověsit z hradu, aby všem byla jasným a zřetelným znamením Boží pomoci.36Všichni rozhodli společným usnesením, aby tento den nebyl nikdy bez oslavy, aby se slavnost konala třináctého dne dvanáctého měsíce, který se syrsky jmenuje adar, jeden den přede dnem Mordokajovým.
Pisatelův doslov
37Tak se sběhly události kolem Níkánóra a od těch časů ve městě vládnou židé; proto zde končím vyprávění.38Je-li sepsáno dobře a výstižně, je to podle mého přání. Jeli obyčejné a průměrné, udělal jsem, co jsem uměl.39Tak jako je protivné pít jen víno nebo jen samou vodu a lepší je víno smíšené s vodou, jež je chutné a působí radost, ať stejně dobře potěší moje uspořádaná slova sluch těch, kteří uslyší toto vyprávění. Tím bude dosaženo cíle.