1Říkám pravdu v Kristu, nelžu; i mé svědomí v Duchu svatém potvrzuje,2že v srdci nosím hluboký zármutek a neustálou bolest.3Přál bych si sám být zavržen od Krista ve prospěch svých bratrů, svých tělesných příbuzných,4Izraelitů! Jim totiž patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, bohoslužba i zaslíbení,5jejich jsou praotcové a z nich tělesně pochází Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný navěky! Amen.6Ale ne že by Boží slovo selhalo. Ne všichni z Izraele jsou totiž opravdu Izrael.7Ne všichni jsou jeho dětmi jen proto, že jsou símě Abrahamovo. Říká přece: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“[1]8To znamená, že Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení.9Ono zaslíbení znělo: „V tento čas přijdu a Sára bude mít syna.“[2]10A to není vše. Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny.11Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení12(nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“[3]13Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“[4]14Co na to řekneme? Není Bůh nespravedlivý? V žádném případě!15Už Mojžíšovi přece řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“[5]16Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává.17Faraonovi přece Písmo říká: „Proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“[6]18Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje.
Hrnčíř a nádoby
19Možná mi řekneš: „Co mu tedy ještě vadí? Copak se někdo vzepřel jeho vůli?“20Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“[7]21Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí.22A co když Bůh, ačkoli byl odhodlán projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení?23Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě,24totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?25Jak stojí u Ozeáše: „Ne svůj lid nazvu lidem svým, nemilovanou budu milovat.“[8]26„Na místě, kde slýchali: ‚Nejste můj lid,‘ syny živého Boha se budou jmenovat.“[9]27Izaiáš pak volá ohledně Izraele: „I kdyby synů Izraele bylo jak písku v moři, jen hrstka z nich se zachrání.28Hospodin učiní rázný konec, vykoná svůj soud nad zemí.“[10]29A ještě předtím Izaiáš řekl: „Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě naživu, už bychom byli jako Sodoma, dopadli bychom jako Gomora!“[11]
Kámen úrazu
30Co na to řekneme? Že pohané, kteří o spravedlnost neusilovali, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti z víry.31Izrael usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl.32Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků. Narazili na kámen úrazu,33jak je psáno: „Hle, pokládám na Sionu kámen úrazu a skálu pohoršení; kdokoli však v něj věří, se jistě nezklame.“[12]
Římanům 9
Český ekumenický překlad
— Izrael a Boží vyvolení
1 Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém,2 že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci.3 Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.4 Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení,5 jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen. 6 Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael,7 ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest:8 dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.9 Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘10 A nejen to: také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka;11 ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto12 a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.13 Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘ 14 Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!15 Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.17 Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. 19 Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?22Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě,23 stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě –24 na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.25 Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, 26 a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘ 27 A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn,28 neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘29 A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.‘ 30 Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry;31 Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl.32 Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu,33 jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.‘