Psalm 107 | Menge Bibel

Fünftes Buch (Ps 107-150)

1 »Danket dem HERRN, denn er ist freundlich, ja, ewiglich währt seine Gnade«:

2 so sollen die vom HERRN Erlösten sprechen, die er befreit hat aus Drangsal*

3 und die er gesammelt aus den Ländern vom Aufgang her und vom Niedergang, vom Norden her und vom Meer*.

4 Sie irrten umher in der Wüste, der Öde, und fanden den Weg nicht zu einer Wohnstatt;

5 gequält vom Hunger und vom Durst, wollte ihre Seele in ihnen verschmachten*.

6 Da schrien sie zum HERRN in ihrer Not, und er rettete sie aus ihren Ängsten

7 und leitete sie auf richtigem Wege, daß sie kamen zu einer bewohnten Ortschaft: –

8 die mögen danken dem HERRN für seine Güte und für seine Wundertaten an den Menschenkindern,

9 daß er die lechzende Seele gesättigt und die hungernde Seele gefüllt hat mit Labung.

10 Die da saßen in Finsternis und Todesnacht, gefangen in Elend und Eisenbanden –

11 denn sie hatten Gottes Geboten getrotzt und den Ratschluß* des Höchsten verachtet,

12 so daß er ihren Sinn durch Leiden beugte, daß sie niedersanken und keinen Helfer hatten –;

13 da schrien sie zum HERRN in ihrer Not, und er rettete sie aus ihren Ängsten;

14 er führte sie heraus aus Finsternis und Todesnacht und zersprengte ihre Fesseln: –

15 die mögen danken dem HERRN für seine Güte und für seine Wundertaten an den Menschenkindern,

16 daß er eherne Türen zerbrochen und eiserne Riegel zerschlagen.

17 Die da krank waren infolge ihres Sündenlebens und wegen ihrer Verfehlungen leiden mußten –

18 vor jeglicher Speise hatten sie Widerwillen, so daß sie den Pforten des Todes nahe waren –;

19 da schrien sie zum HERRN in ihrer Not, und er rettete sie aus ihren Ängsten;

20 er sandte sein Wort, sie gesund zu machen, und ließ sie aus ihren Gruben* entrinnen: –

21 die mögen danken dem HERRN für seine Güte und für seine Wundertaten an den Menschenkindern;

22 sie mögen Opfer des Dankes bringen und seine Taten mit Jubel verkünden!

23 Die aufs Meer gefahren waren in Schiffen, auf weiten Fluten Handelsgeschäfte trieben,

24 die haben das Walten des HERRN geschaut und seine Wundertaten auf hoher See.

25 Denn er gebot und ließ einen Sturm entstehn, der hoch die Wogen des Meeres türmte:

26 sie stiegen empor zum Himmel und fuhren hinab in die Tiefen, so daß ihr Herz vor Angst verzagte;

27 sie wurden schwindlig und schwankten wie Trunkne, und mit all ihrer Weisheit war’s zu Ende: –

28 da schrien sie zum HERRN in ihrer Not, und er befreite sie aus ihren Ängsten;

29 er stillte das Ungewitter zum Säuseln, und das Toben der Wogen verstummte;

30 da wurden sie froh, daß es still geworden, und er führte sie zum ersehnten Hafen: –

31 die mögen danken dem HERRN für seine Güte und für seine Wundertaten an den Menschenkindern;

32 sie mögen ihn erheben in der Volksgemeinde und im Kreise der Alten ihn preisen!

33 Er wandelte Ströme zur Wüste und Wasserquellen zu dürrem Land,

34 fruchtbares Erdreich zu salziger Steppe wegen der Bosheit seiner Bewohner.

35 Wiederum machte er wüstes Land zum Wasserteich und dürres Gebiet zu Wasserquellen

36 und ließ dort Hungrige seßhaft werden, so daß sie eine Stadt zum Wohnsitz bauten

37 und Felder besäten und Weinberge pflanzten, die reichen Ertrag an Früchten brachten;

38 und er segnete sie, daß sie stark sich mehrten, und ließ ihres Viehs nicht wenig sein.

39 Dann aber nahmen sie ab und wurden gebeugt durch den Druck des Unglücks und Kummers;

40 »über Edle goß er Verachtung aus und ließ sie irren in pfadloser Öde«.

41 Den Armen aber hob er empor aus dem Elend und machte seine Geschlechter wie Kleinviehherden.

42 »Die Gerechten sehen’s und freuen sich, alle Bosheit aber muß schließen ihren Mund«.

43 Wer ist weise? Der beachte dies und lerne die Gnadenerweise des HERRN verstehn!

Public Domain

Český ekumenický překlad

Pátá kniha žalmů - CHVÁLU VZDEJTE HOSPODINU, PROTOŽE JE DOBRÝ

1 Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!

2 Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka,

3 které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.

4 Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli.

5 Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí.

6 A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně:

7 sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla.

8 Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná:

9 dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.

10 Seděli v temnotách šeré smrti, v železných poutech a v ponížení,

11 neboť se vzepřeli tomu, co řekl Bůh, znevážili úradek Nejvyššího.

12 Trápením pokořil jejich srdce, klesali, a nikde žádná pomoc.

13 A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, zachránil je z tísně:

14 vyvedl je z temnot šeré smrti, sám zpřetrhal jejich pouta.

15 Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná:

16 rozrazil bronzová vrata, železné závory zlomil.

17 Pošetilci pro svou cestu nevěrnosti, pro své nepravosti byli pokořeni.

18 Každý pokrm se jim hnusil, dospěli až k branám smrti.

19 A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, zachránil je z tísně:

20 seslal slovo své a uzdravil je, zachránil je z jámy.

21 Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná,

22 ať mu obětují oběť díků, ať s plesáním vypravují o všech jeho skutcích.

23 Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách,

24 spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině.

25 Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití.

26 Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu.

27 V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.

28 A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně:

29 utišil tu bouři, ztichlo vlnobití.

30 Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.

31 Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná,

32 ať ho vyvyšují v shromáždění lidu, v zasedání starších ať ho chválí!

33 Řeky mění v poušť a vodní zřídla v suchopáry,

34 v solné pláně žírnou zemi pro zlobu těch, kdo v ní sídlí.

35 Poušť v jezero mění a zem vyprahlou ve vodní zřídla.

36 Tam usadil ty, kdo hladověli, zbudovali město, sídlo Boží.

37 Pole oseli, vinice vysázeli, sklidili úrodu hojnou.

38 Žehnal jim a velmi se rozrostli, ani dobytka jim neubylo.

39 Jich však ubývalo, ohýbali se pod tíhou zla a strastí,

40 když je ten, jenž může vylít opovržení i na knížata, zavedl do bezcestných pustot.

41 Avšak ubožáku se stal v ponížení hradem a čeledi lidu rozmnožil jak ovce.

42 Přímí lidé to vidí a radují se, ale každá podlost musí zavřít ústa.

43 Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hospodinovu milosrdenství ať hledí porozumět!

© 2001 Česká biblická společnost