1 Jakmile bylo rozhodnuto, že pojedeme po moři do Itálie, odevzdali Pavla a některé jiné vězně důstojníkovi, který se jmenoval Julius a byl od císařského praporu.2 Nastoupili jsme na loď z Adramytteia, která měla plout do přístavů v provincii Asii, a vypluli jsme. Byl s námi Makedoňan Aristarchos z Tesaloniky.3 Na druhý den jsme přistáli v Sidónu. Julius zacházel s Pavlem laskavě a dovolil mu, aby navštívil své přátele a přijal jejich pohostinství.4 Odtud jsme vypluli a plavili jsme se chráněni Kyprem, protože vítr vál proti nám.5 Propluli jsme mořem podél Kilikie a Pamfylie a přijeli jsme do Myry v Lykii.6 Tam našel důstojník loď z Alexandrie, která plula do Itálie, a nalodil nás na ni.7 Mnoho dní jsme pluli pomalu a stěží jsme se dostali do míst naproti Knidu. Protože nám vítr bránil, pluli jsme kolem Salmóny chráněni Krétou.8 S obtížemi jsme se plavili podél pobřeží, až jsme dopluli do místa, které se jmenovalo Dobré přístavy, nedaleko města Lasaia. 9 Protože jsme ztratili mnoho dní a plavba byla nebezpečná, neboť již minul čas postu, Pavel je varoval:10 „Mužové, vidím, že plavba bude nejen spojena s nebezpečím a velkou škodou pro náklad a loď, nýbrž ohrozí i naše životy.“11 Ale důstojník věřil více kormidelníkovi a majiteli lodi než tomu, co říkal Pavel.12 Protože přístav nebyl vhodný k přezimování, většina se rozhodla plout odtud dále, dostat se – bude-li to možné – do Foiniku a tam zůstat přes zimu. Je to přístav na Krétě, otevřený k jihozápadu a severozápadu. 13 Když začal vát slabý jižní vítr, domnívali se, že mohou provést svůj záměr. Zvedli kotvu a pluli těsně podél Kréty.14 Ale zanedlouho se přihnal z Kréty bouřlivý vítr od severovýchodu15 a opřel se do lodi tak, že ji nemohli ovládat. Nechali jsme se jím tedy unášet.16 Když jsme se dostali do závětří ostrůvku, který se jmenoval Kauda, museli jsme vynaložit veliké úsilí, abychom vytáhli záchranný člun na palubu.17 Pak lodníci zabezpečili loď tím, že ji převázali. Báli se, aby nenajeli na Syrtskou mělčinu, a tak stáhli plachty a nechali se unášet větrem.18 Protože jsme byli prudce zmítáni bouří, lodníci druhý den vyhazovali do moře náklad, aby lodi ulehčili;19 a třetí den vlastníma rukama hodili do moře lodní výstroj.20 Po mnoho dní se neukázalo ani slunce ani hvězdy. Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme.21 Když už nikdo neměl ani pomyšlení na jídlo, šel Pavel mezi lodníky a řekl jim: „Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu.22 Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své.23 Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím,24 a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.‘25 Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil.26 Máme se dostat k nějakému ostrovu.“ 27 Když jsme byli hnáni po Adriatickém moři již čtrnáctou noc, kolem půlnoci měli lodníci dojem, že je nablízku nějaká země.28 Spustili olovnici a naměřili hloubku dvacet sáhů. Kousek dále ji spustili znovu a naměřili patnáct sáhů.29 Báli se, abychom nenajeli na nějaká skaliska, a proto spustili ze zádi čtyři kotvy; toužebně čekali, až se rozední.30 Když se lodníci pokoušeli utéci z lodi a spustili záchranný člun na hladinu pod záminkou, že chtějí spustit kotvy také z přídi,31 řekl Pavel důstojníkovi a vojákům: „Nezůstanou-li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.“32 Tu vojáci přesekli lana u člunu a nechali ho uplavat. 33 Než se začalo rozednívat, vybízel Pavel všechny, aby pojedli. Pravil: „Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu.34 Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě.“35 Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst.36 Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm.37 Bylo nás na lodi celkem dvě stě sedmdesát šest.38 Když se nasytili, vyhazovali obilí do moře, aby lodi odlehčili. 39 Když však nastal den, nemohli poznat, která země je před nimi. Viděli jen nějaký záliv s plochým pobřežím a rozhodli se, že u něho s lodí přistanou, bude-li to možné.40 Odsekli kotvy a nechali je v moři a zároveň rozvázali provazy u kormidel. Pak nastavili přední plachtu větru a udržovali loď ve směru k břehu.41 Najeli však na mělčinu a uvízli s lodí. Příď se zabořila a nemohla se pohnout a záď se bortila pod náporem vlnobití.42 Vojáci chtěli vězně zabít, aby některý neutekl, až doplave na břeh.43 Ale důstojník chtěl zachránit Pavla, a proto jim v jejich úmyslu zabránil. Pak dal rozkaz, aby ti, kdo umějí plavat, první skočili do vody a plavali k zemi44 a ostatní aby se zachránili na prknech nebo troskách lodi. Tak se všichni dostali na břeh živi a zdrávi.
Новий Переклад Українською
Подорож Павла до Рима
1Коли було вирішено, що ми попливемо до Італії, Павла та інших ув’язнених передали сотникові, на ім’я Юлій, з когорти Августа.2Ми сіли на адрамітський корабель, який мав плисти до кількох міст Азії, і відпливли. З нами був Аристарх, македонець із Солуня.3Наступного дня ми пристали в Сидоні. Юлій добре ставився до Павла й дозволив йому піти до своїх друзів та отримати догляд.4Відчаливши звідти, ми попливли під укриттям Кіпру, тому що вітри були протилежні;5перетнувши відкрите море, що омиває береги Килікії та Памфілії, причалили до Міри в Лікії.6Там сотник знайшов олександрійський корабель, який плив до Італії, і посадив нас на нього.7Повільно пропливши багато днів, ми насилу дісталися до Кніду. Оскільки вітер не дозволяв триматися потрібного напрямку, ми попливли біля Криту навпроти Салмона.8З труднощами минувши його, припливли до одного міста, що зветься Добра Пристань, поблизу якого було місто Ласея.9Як минуло багато часу й плавання вже стало небезпечним, бо й піст проминув, Павло радив:10«Я бачу, що наша подорож буде з труднощами та великими втратами не тільки для вантажу та корабля, але й для нашого життя».11Проте сотник більше послухався керманича та власника корабля, ніж Павлових слів.12Через те, що пристань не була придатна для зимівлі, більшість вирішила відплисти звідти, щоб, якщо можна, дістатися до Фініка й перезимувати в порту на Криті, відкритому для південно-західних та північно-західних вітрів.
Буря на морі
13Тож як повіяв південний вітер, подумали, що досягли бажаного, і, піднявши вітрила, попливли вздовж Криту.14Та незабаром зі сторони острова зірвався ураганний вітер, що зветься Евракілон.15Він підхопив корабель, так що неможливо було протистояти, ми піддалися вітрові й нас понесло.16Підпливши до маленького острівця, що зветься Клавдою, ми ледве змогли втримати рятувальний човен.17Коли ж його підняли, намагалися канатами обв’язати корабель. Побоюючись, щоб не попасти на мілину Сирту, опустили вітрила*; і так нас понесло.18Наступного дня нас так сильно кидала буря, що ми почали викидати вантаж.19Третього дня ми власними руками викидали корабельне знаряддя.20Оскільки ні сонце, ні зорі не з’являлися багато днів, а шторм не зменшувався, ми втратили вже всяку надію на порятунок.21Оскільки давно нічого не їли, Павло став посеред них та промовив: «Люди, треба було послухати моєї поради й не відпливати з Криту, тоді б ви не зазнали такої біди та шкоди.22А тепер закликаю вас бути бадьорими, бо ніхто з вас не втратить життя, тільки корабель розіб’ється.23Цієї ночі мені з’явився ангел Бога, Якому я належу і Якому служу.24Він сказав мені: „Павле, не бійся! Ти повинен стати перед Кесарем. І ось Бог дарував тобі всіх, хто пливе з тобою“.25Тому, люди, будьте бадьорі! Я вірю Богові, і все буде так, як мені сказано.26Нас має викинути на якийсь острів».
Порятунок
27Коли настала чотирнадцята ніч, нас усе ще носило по Адріатичному морю. Десь опівночі моряки стали припускати, що ми наближаємося до якоїсь землі.28Помірявши глибину, виявили двадцять сажнів*. Пропливши ще трохи, знову поміряли, і було п’ятнадцять сажнів*.29Побоюючись, щоб не натрапити на скелясті місця, скинули з корми чотири якорі й молилися, щоб скоріше настав день.30А коли моряки намагалися втекти з корабля й опускали рятувальний човен у море, вдаючи, ніби бажають спустити якорі з передньої частини,31Павло сказав сотникові та воїнам: «Якщо вони не залишаться на кораблі, ви не зможете врятуватися».32Тоді воїни перерізали канати рятувального човна, і він впав у море.33Коли почало розвиднятись, Павло закликав усіх поїсти, кажучи: «Сьогодні вже чотирнадцятий день, як ви перебуваєте в очікуванні, нічого не ївши.34Тому прошу вас поїсти, бо це сприятиме вашому порятунку; жоден із вас навіть волосини з голови не втратить».35Сказавши це, узяв хліб, подякував Богові перед усіма, розламав та почав їсти.36Тоді всі підбадьорились і стали їсти.37А всіх нас на кораблі було двісті сімдесят шість осіб.38Як всі наїлися, то стали облегшувати корабель, викидаючи зерно в море.39Коли настав день, вони не розпізнали землі, але побачили якусь затоку з піщаним берегом, до якого вирішили причалити кораблем, якщо зможуть.40Відрізавши якорі, залишили їх у морі; водночас розв’язали канати з керма й, піднявши мале вітрило за вітром, попрямували до берега.41Однак, наскочивши на мілину між двома течіями, ніс корабля застряг і став нерухомий, а корму розбивало силою хвиль.42Тоді воїни вирішили вбити всіх в’язнів, щоб ніхто, випливши, не втік.43Проте сотник, бажаючи врятувати Павла, утримав їх від цього наміру. Він наказав тим, хто вміє плавати, стрибати першими та дістатися берега,44а іншим – рятуватися на дошках або на рештках корабля. І таким чином усі дісталися до суші.
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Nutzererfahrung bieten zu können.