1.Mose 8 | Český ekumenický překlad

ODPOČINUTÍ - — Obnova země - Bůh spoutává rozběsněné vodstvo a oznamuje Noemu, že soud nad porušeným stvořením skončil.

1 Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily.

2 Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe.

3 Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat,

4 takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu.

5 A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor.

6 Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal,

7 a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily.

8 Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily.

9 Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy.

10 Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy.

11 A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.

12 Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila.

13 Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá.

14 Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá.

— Nový počátek - Bůh vyvádí Noeho z archy, přijímá oběť a zabezpečuje život na zemi.

15 I promluvil Bůh k Noemu:

16 „Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů.

17 Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“

18 Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů.

19 Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.

20 Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.

21 I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.

22 Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

© 2001 Česká biblická společnost

Hoffnung für alle

Gott denkt an Noah

1 Aber Gott hatte Noah und die Tiere in der Arche nicht vergessen. Er sorgte dafür, dass ein Wind aufkam, der das Wasser zurückgehen ließ.

2 Die Quellen in der Tiefe versiegten, und die Schleusen des Himmels wurden verschlossen, so dass kein Regen mehr fiel.

3 Nach den hundertfünfzig Tagen ging das Wasser allmählich zurück,

4 und plötzlich – am 17. Tag des 7. Monats – saß das Schiff auf einem der Berge von Ararat fest.

5 Bis zum 1. Tag des 10. Monats war das Wasser so weit gesunken, dass die Berggipfel sichtbar wurden.

6 Nach weiteren vierzig Tagen öffnete Noah das Fenster, das er eingebaut hatte,

7 und ließ einen Raben hinaus. Der flog so lange ein und aus, bis das Wasser abgeflossen war.

8 Noah ließ eine Taube fliegen, um zu sehen, ob das Wasser versickert war.

9 Aber die Taube fand keinen Platz zum Ausruhen, denn die Flut bedeckte noch das ganze Land. Darum kehrte sie zu Noah zurück. Er streckte seine Hand aus und holte sie wieder ins Schiff.

10 Dann wartete er noch weitere sieben Tage und ließ die Taube erneut hinaus.

11 Sie kam gegen Abend zurück, mit dem frischen Blatt eines Ölbaums im Schnabel. Da wusste Noah, dass das Wasser fast versickert war.

12 Eine Woche später ließ er die Taube zum dritten Mal fliegen, und diesmal kehrte sie nicht mehr zurück.

13 Im 601. Lebensjahr Noahs, am 1. Tag des 1. Monats, war das Wasser abgeflossen. Noah entfernte das Dach vom Schiff und hielt Ausschau. Tatsächlich – das Wasser war verschwunden!

14 Am 27. Tag des 2. Monats war der Erdboden wieder trocken.

Wieder auf festem Boden

15 Da sagte Gott zu Noah:

16 »Verlass mit deiner Frau, deinen Söhnen und Schwiegertöchtern die Arche!

17 Lass alle Tiere frei, die bei dir sind: die Vögel und alle großen und kleinen Landtiere. Sie sollen sich vermehren und sich auf der Erde ausbreiten!«

18 Also ging Noah mit seiner Familie aus dem Schiff,

19 und auch die vielen verschiedenen Tiere kamen nach ihren Arten geordnet heraus.

20 Dann baute Noah für den HERRN einen Altar und brachte von allen reinen Vögeln und den anderen reinen Tieren einige als Brandopfer dar.

21 Der HERR wurde durch das wohlriechende Opfer gnädig gestimmt und sagte sich: »Nie mehr will ich wegen der Menschen die Erde verfluchen, obwohl sie von frühester Jugend an voller Bosheit sind. Nie wieder will ich alles Leben vernichten, wie ich es getan habe!

22 Solange die Erde besteht, soll es immer Saat und Ernte, Kälte und Hitze, Sommer und Winter, Tag und Nacht geben.«

Hoffnung für alle TM Copyright © 1983, 1996, 2002, 2015 by Biblica, Inc. Used with permission. All rights reserved worldwide. “Hoffnung für alle” is a trademark registered in European Union Intellectual Property Office (EUIPO) by Biblica, Inc. “Biblica”, “International Bible Society” and the Biblica Logo are trademarks registered in the United States Patent and Trademark Office by Biblica, Inc. Used with permission.