Psalm 78 | Český ekumenický překlad

1 Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,

2 otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.

3 Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,

4 nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.

5 Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny,

6 aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům,

7 aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání,

8 a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.

9 Lukem vyzbrojení Efrajimci otočili se v den bitvy.

10 Nedbali na smlouvu Boží, podle jeho zákona žít odepřeli,

11 zapomněli na jeho skutky, na divy, jež jim dal shlédnout.

12 On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli.

13 Moře rozpoltil a převedl je, jako hráz postavil vody.

14 Ve dne oblakem je vodil, po celou noc září ohně.

15 Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní,

16 bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky.

17 Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu,

18 srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle.

19 A reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti?

20 Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?“

21 Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli,

22 neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu.

23 Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes

24 a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával.

25 Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.

26 Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí

27 a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku,

28 nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich.

29 Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví.

30 Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech,

31 když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil.

32 Přes to vše hřešili dále, nevěřili jeho divům.

33 Tu učinil konec jejich dnům, že přešly jako vánek, jejich léta přeťal náhlým děsem.

34 Kdykoli je hubil, dotazovali se po jeho vůli, za úsvitu hledávali opět Boha,

35 připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel.

36 Ale klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali,

37 v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě.

38 Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení,

39 pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací.

40 Kolikrát mu v poušti vzdorovali, jakou trýzeň působili mu v tom pustém kraji!

41 Zas a zase pokoušeli Boha, činili výčitky Svatému Izraele.

42 Nepřipomínali jeho sílu, den, kdy je vykoupil z moci protivníka,

43 když činil svá znamení v Egyptě a své zázraky na Sóanském poli.

44 Ramena řek i bystřiny proměnil v krev, takže se nemohli napít.

45 Seslal na ně mouchy, aby je sžíraly, žáby, které jim přinesly zkázu.

46 Co se urodilo, vydal hmyzu, kobylkám plod jejich práce.

47 Jejich révu zničil krupobitím a smokvoně mrazem.

48 Jejich dobytek vydal v plen krupobití a ohnivým střelám jejich stáda.

49 Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy.

50 Dával průchod svému hněvu, jejich duše neušetřil smrti, vydal moru v plen vše živé.

51 Všechno prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových stanech.

52 Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští,

53 vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře.

54 Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal.

55 Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny.

56 Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho,

57 odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk.

58 Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti.

59 Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele:

60 opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi.

61 Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka

62 a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí.

63 Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly.

64 Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly.

65 A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem,

66 zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou.

67 Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil,

68 zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval.

69 Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.

70 Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší,

71 od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl.

72 A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.

© 2001 Česká biblická společnost

Gute Nachricht Bibel 2018

Gottes Geschichte mit seinem Volk

1 Ein Gedicht Asafs. Mein Volk, höre auf meine Weisung! Ihr alle, gebt acht auf meine Worte!

2 Ich will euch an frühere Zeiten erinnern, euch Gottes geheimnisvolle Führungen zeigen.

3 Wir kennen das alles seit langen Jahren, weil wir immer wieder davon hörten, wenn unsere Väter es uns erzählten.

4 Wir wollen es unseren Kindern nicht verschweigen. Auch die kommende Generation soll hören von der Macht des HERRN, von seinen Wundern, von allen Taten, für die wir ihn preisen.

5 Er hat mit Israel einen Bund geschlossen, den Nachkommen Jakobs seine Weisungen gegeben. Er hat unseren Vorfahren befohlen, ihren Kindern davon zu erzählen,

6 damit auch die folgende Generation es erfährt, die Kinder, die noch geboren werden. Und wenn sie selbst Eltern geworden sind, sollen sie es weitergeben an ihre Kinder.

7 Sie sollen auf Gott vertrauen, seine Taten nie vergessen und seine Gebote treu befolgen.

8 Sie sollen nicht ihren Vorfahren gleichen, der Generation von widerspenstigen Rebellen, unzuverlässig und unbeständig, untreu gegenüber Gott.

9 – Die Männer von Efraïm, mit Pfeilen und Bogen gerüstet, ergriffen am Tag des Kampfes die Flucht. –*

10 Sie hielten sich nicht an den Bund mit Gott und weigerten sich, seiner Weisung zu gehorchen.

11 Sie vergaßen die machtvollen Wunder, die er vor ihren Augen getan hatte.

12 In Ägypten, in der Gegend von Zoan, vor den Augen ihrer Väter, vollbrachte Gott gewaltige Taten:

13 Er zerteilte das Meer und ließ sie hindurchziehen; er türmte das Wasser auf wie einen Damm.

14 Tagsüber leitete er sie mit einer Wolke und in der Nacht mit hellem Feuerschein.

15 In der Wüste spaltete er Felsen und ließ sie Wasser aus der Tiefe trinken.

16 Aus hartem Gestein brachen Bäche hervor und stürzten mit mächtigem Schwall herab.

17 Sie aber sündigten weiter gegen den Höchsten, sie widersetzten sich ihm dort im dürren Land.

18 Sie wagten es, Gott auf die Probe zu stellen, als sie Nahrung verlangten nach ihrem Geschmack.

19 Sie zweifelten an ihm und sagten: »Bringt Gott es etwa fertig, uns hier in der Wüste den Tisch zu decken?

20 Es ist wahr, er hat den Felsen geschlagen und das Wasser strömte in Bächen heraus. Aber kann er uns auch Brot besorgen? Kann er Fleisch herbeibringen für sein Volk?«

21 Als der HERR sie so reden hörte, wurde er zornig auf die Nachkommen Jakobs, sein Zorn traf Israel wie ein Feuer.

22 Sie hatten ihrem Gott nicht vertraut und nicht mit seiner Hilfe gerechnet.

23 Trotzdem gab er den Wolken Befehl und öffnete die Himmelstore:

24 Er ließ das Manna auf sie regnen, er gab ihnen das Korn des Himmels zu essen.

25 Sie alle aßen das Brot der Engel; Gott schickte ihnen Nahrung und machte sie satt.

26 Am Himmel setzte er den Ostwind frei, er zwang den Südwind heranzustürmen.

27 Dann ließ er Fleisch auf sie regnen wie Staub, Vögel, so zahlreich wie Sand am Meer.

28 Mitten ins Lager ließ er sie fallen, rings um die Zelte der Israeliten.

29 Sie aßen und wurden mehr als satt; Gott gab ihnen, was sie gefordert hatten,

30 doch ihre Gier war noch nicht gestillt. Sie hatten das Fleisch noch zwischen den Zähnen,

31 da wurde Gott zornig auf sie und schlug zu, ihre jungen, starken Männer tötete er.

32 Aber trotz allem sündigten sie weiter, sie schenkten seinen Wundern kein Vertrauen.

33 Da nahm er ihrem Leben Sinn und Ziel und ließ sie vergehen in Angst und Schrecken.

34 Immer wenn Gott einige tötete, begannen die anderen, nach ihm zu fragen, sie wandten sich ihm zu und suchten ihn.

35 Sie erinnerten sich: Gott war doch ihr Beschützer, er, der Höchste, war ihr Befreier.

36 Aber alles war Heuchelei; was ihr Mund ihm sagte, war gelogen.

37 Ihr Herz hielt nicht entschieden zu ihm, sie standen nicht treu zu seinem Bund.

38 Trotzdem blieb er voll Erbarmen: Er tilgte sie nicht aus, sondern tilgte ihre Schuld. Oft genug verschonte er sie und hielt seinen Zorn im Zaum.

39 Er wusste ja, sie waren Geschöpfe, vergänglich wie ein Windhauch, der verweht und niemals wiederkehrt.

40 Wie oft widersetzten sie sich ihm in der Wüste und forderten seinen Zorn heraus!

41 Immer wieder stellten sie ihn auf die Probe und kränkten ihn, den heiligen Gott Israels.

42 Sie vergaßen seine großen Taten und den Tag der Befreiung von ihren Feinden.

43 Damals gab er den Ägyptern Beweise seiner Macht, in der Gegend von Zoan vollbrachte er Wunder.

44 Er verwandelte die Ströme und Bäche in Blut, sodass niemand mehr daraus trinken konnte.

45 Er schickte den Feinden Ungeziefer, das sie quälte, und Frösche, die ihr Land verseuchten.

46 Ihre Ernte lieferte er den Heuschrecken aus, die fraßen den Ertrag ihrer Arbeit.

47 Er zerschlug ihre Reben durch Hagel, ihre Feigen durch riesige Hagelkörner.

48 Auch ihr Vieh gab er dem Hagel preis und ihre Herden den Blitzen.

49 Er ließ seinen glühenden Zorn auf sie los, rasende Wut und furchtbare Plagen, ein ganzes Heer von Unglücksengeln.

50 Er ließ seinem Zorn freien Lauf; er bewahrte sie nicht länger vor dem Tod, sondern lieferte sie aus an die Pest.

51 Er tötete jeden erstgeborenen Sohn in den Häusern der Ägypter, der Nachkommen Hams.

52 Dann führte er sein Volk hinaus wie eine Herde von Schafen und leitete sie auf dem Weg durch die Wüste.

53 Er führte sie sicher, sie hatten nichts zu fürchten, aber ihre Feinde bedeckte das Meer.

54 Er brachte sie in sein heiliges Land, zu dem Berg, den er selbst erobert hatte.

55 Vor ihnen her vertrieb er die Völker; das Land verloste er unter die Seinen und gab es ihnen als Erbbesitz. In den Häusern der Kanaaniter ließ er die Stämme Israels wohnen.

56 Sie aber forderten den Höchsten heraus, sie richteten sich nicht nach Gottes Geboten.

57 Sie kehrten sich ab und verrieten ihn genauso wie früher ihre Väter, unzuverlässig wie ein Bogen, dessen Sehne reißt.

58 Sie ärgerten ihn mit ihren Opferstätten und reizten ihn mit Götzenbildern.

59 Gott sah das alles und wurde zornig, er ließ die Israeliten im Stich.

60 Das Zelt, das er bei ihnen aufgeschlagen hatte, seine Wohnung in Schilo, gab er auf.

61 Den Feinden erlaubte er, die Bundeslade zu entführen, das Zeichen seiner Macht und Hoheit.

62 Er war so zornig auf sein eigenes Volk, dass er es dem Schwert der Feinde preisgab.

63 Das Feuer fraß die jungen Männer, den Mädchen sang niemand mehr das Hochzeitslied.

64 Die Priester wurden mit dem Schwert getötet und die Witwen konnten keine Totenklage halten.

65 Da wachte der Herr auf, geradeso als hätte er geschlafen, wie ein Krieger, der seinen Rausch abschüttelt.

66 Er schlug seine Feinde in die Flucht, bedeckte sie mit unauslöschlicher Schande.

67 Die Nachkommen Josefs verwarf er, den Stamm Efraïm lehnte er als Führer ab.

68 Doch den Stamm Juda erwählte er und den Berg Zion, den er liebte.

69 Dort hat er seinen Tempel gebaut, hoch wie der Himmel und fest wie die Erde, die er gegründet hat für alle Zeiten.

70 Er erwählte David als seinen Vertrauten. Er holte ihn von den Weideplätzen,

71 vom Hüten der Herde rief er ihn weg und machte ihn zum König Israels, zum Hirten über Gottes eigenes Volk.

72 Und David sorgte für sie mit redlichem Herzen, er leitete sie mit kluger Hand.

Gute Nachricht Bibel, durchgesehene Neuausgabe, © 2018 Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart