1Jób na to odpověděl: 2 „Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý? 3 Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví. 4 On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře? 5 On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu; 6 zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí. 7 Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy, 8 sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, 9 on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. 10 Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. 11 Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu. 12 Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: ‚Co to děláš?‘ 13 Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit.
— Beznadějná pře
14 Jak bych mu já tedy mohl odpovídat? Jak bych před ním volil svoje slova? 15 Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý; svého Soudce jenom o milost bych prosil. 16 A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu. 17 Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány, 18 ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí. 19 Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on, a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá? 20 I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého. 21 Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život. 22 Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem. 23 A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch. 24 Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejích soudců; když ne on, kdo tedy?
— Nemožnost očisty
25 Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra, 26 prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající. 27 Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání, smutku zanechám a pookřeji, 28 hned se všeho toho trápení zas lekám, neboť vím, že trest mi nepromineš. 29 Jestliže jsem si svévolně vedl, co se budu namáhat pro nějaký přelud? 30 I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem, 31 přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat. 32 On přec není jako já, abych mu odpovídal, abychom v soud vešli spolu. 33 Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba. 34 Kéž by odňal ode mne svou hůl a nepřepadal mě jak postrach. 35 Mluvil bych a nebál se ho, ale v mém případě tomu tak není.
Einheitsübersetzung 2016
IJOBS GEGENREDE
Gottes Macht und die Ohnmacht des Menschen
1Da antwortete Ijob und sprach:2Wahrhaftig weiß ich, dass es so ist: / Wie wäre ein Mensch bei Gott im Recht!3Wenn er mit ihm rechten wollte, / nicht auf eins von tausend könnte er ihm Antwort geben.4Weisen Sinnes und stark an Macht - / wer böte ihm Trotz und bliebe heil?5Er versetzt Berge; sie merken es nicht, / dass er in seinem Zorn sie umstürzt.6Er erschüttert die Erde an ihrem Ort, / sodass ihre Säulen erzittern.7Er spricht zur Sonne, sodass sie nicht strahlt, / er versiegelt die Sterne.8Er spannt allein den Himmel aus / und schreitet einher auf den Höhen des Meeres.9Er macht das Sternbild des Bären, den Orion, / das Siebengestirn, die Kammern des Südens.10Er macht so Großes, es ist nicht zu erforschen, / Wunderdinge, sie sind nicht zu zählen.11Zieht er an mir vorüber, ich sehe ihn nicht, / fährt er daher, ich bemerke ihn nicht.12Rafft er hinweg, wer hält ihn zurück? / Wer darf zu ihm sagen: Was machst du da?13Gott hält seinen Zorn nicht zurück, / unter ihm mussten selbst Rahabs Helfer sich beugen.14Wie sollte denn ich ihm Antwort geben, / wie meine Worte gegen ihn wählen?15Und wäre ich im Recht, ich könnte nicht antworten, / um Gnade müsste ich bei meinem Richter flehen.16Wollte ich rufen, würde er mir Antwort geben? / Ich glaube nicht, dass er auf meine Stimme hört.17Er, der im Sturm mich niedertritt, / ohne Grund meine Wunden mehrt,18er lässt mich nicht zu Atem kommen, / er sättigt mich mit Bitternis.19Geht es um Kraft, er ist der Starke, / geht es um Recht, wer lädt mich vor?20Wäre ich im Recht, mein eigener Mund spräche mich schuldig, / wäre ich ohne Tadel, er machte mich krumm.21Schuldlos bin ich, doch achte ich nicht auf mich, / mein Leben werfe ich hin.22Einerlei ist es, so sage ich es denn: / Schuldlos wie schuldig bringt er um.23Wenn die Geißel plötzlich tötet, / spottet er über der Unschuldigen Angst.24Die Erde ist in Frevlerhand gegeben, / das Gesicht ihrer Richter deckt er zu. / Ist er es nicht, wer ist es dann?25Schneller als ein Läufer eilen meine Tage, / sie fliehen dahin und schauen kein Glück.26Sie gleiten vorbei wie Kähne aus Schilf, / dem Adler gleich, der sich auf Beute stürzt.27Sage ich: Ich will meine Klage vergessen, / meine Miene ändern und heiter blicken!,28so graut mir vor all meinen Schmerzen. / Ich weiß, du sprichst mich nicht frei.29Ich muss nun einmal schuldig sein, / wozu mühe ich mich umsonst?30Wollte ich auch mit Schnee mich waschen, / meine Hände mit Lauge reinigen,31du würdest mich doch in die Grube tauchen, / sodass meinen Kleidern vor mir ekelt.32Denn er ist kein Mann wie ich, / dem ich entgegnen könnte: / Lasst uns zusammen zum Gericht gehen!33Es gibt keinen Schiedsmann zwischen uns, / der seine Hand auf uns beide legte.34Er nehme von mir seine Rute, / sein Schrecken soll mich nicht mehr ängstigen;35dann will ich reden, ohne ihn zu fürchten. / Doch so ist es nicht um mich bestellt.
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Nutzererfahrung bieten zu können.