Hiob 41 | Český ekumenický překlad

1 Hle, čekat na něho je ošidné, při pohledu na něho se člověk hroutí. 2 Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou? 3 Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé. 4 Nemohu mlčet o jeho údech, nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla. 5 Kdo odkryl jeho oděv a přistoupil k němu s udidly dvojitými? 6 Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů. 7 Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí, 8 dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne; 9 jeden přiléhá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit. 10 Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky, 11 z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, 12 z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným, 13 jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen, 14 v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje, 15 laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se, 16 jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov. 17 Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy, 18 meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu. 19 Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo, 20 šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy, 21 kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp. 22 Vespod má ostny podobné střepům, vleče se blátem jako smyk na obilí, 23 způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti, 24 nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla. 25 Na prachu země mu není podobného, kdo by byl prost všeho děsu. 26 Na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem.“

Einheitsübersetzung 2016

1 Sieh, das Hoffen darauf wird enttäuscht; / sein bloßer Anblick bringt zu Fall. 2 So kühn ist keiner, es zu reizen; / wer könnte mir wohl trotzen? 3 Wer ist mir je entgegengetreten, dass ich ihm etwas zurückgeben müsste? / Alles unter dem Himmel ist mein. 4 Ich will nicht schweigen von seinen Gliedern, / von seiner Kraft und Größe, von seiner gefälligen Gestalt. 5 Wer hat die Hülle seines Kleides aufgedeckt, / wer ist eingedrungen in seinen Doppelpanzer? 6 Wer hat die Tore seines Gesichts geöffnet? / Rings um seine Zähne lagert Schrecken. 7 Sein schützender Panzer ist sein Stolz, / verschlossen mit Siegel aus Kieselstein. 8 Einer reiht sich an den andern, / kein Lufthauch dringt zwischen ihnen durch. 9 Fest haftet jeder an dem andern, / sie sind verklammert, lösen sich nicht. 10 Sein Niesen lässt Licht aufleuchten; / seine Augen sind wie die Lider der Morgenröte. 11 Aus seinem Maul fahren brennende Fackeln, / feurige Funken schießen hervor. 12 Rauch dampft aus seinen Nüstern / wie aus kochendem, heißem Topf. 13 Sein Atem entflammt glühende Kohlen, / eine Flamme schlägt aus seinem Maul hervor. 14 Stärke wohnt in seinem Nacken, / vor ihm tanzt die bange Furcht. 15 Straff liegt seines Wanstes Fleisch, / wie angegossen, unbewegt. 16 Sein Herz ist fest wie Stein, / fest wie der untere Mühlstein. 17 Erhebt es sich, erschrecken selbst die Göttlichen; / vor Schrecken wissen sie nicht aus noch ein. 18 Trifft man es, kein Schwert hält stand, / nicht Lanze noch Geschoss und Pfeil. 19 Eisen achtet es wie Stroh, / Bronze wie morsch gewordenes Holz. 20 Kein Bogenpfeil wird es verjagen, / in Stoppeln verwandeln sich ihm / die Steine der Schleuder. 21 Wie Stoppeln dünkt ihm die Keule, / es lacht nur über das Gerassel des Sichelschwerts. 22 Sein Unteres sind Scherbenspitzen; / einen Dreschschlitten zieht es über den Schlamm. 23 Die Tiefe lässt es brodeln wie den Kessel, / macht das Meer zu einem Salbentopf. 24 Es hinterlässt eine leuchtende Spur; / man meint, die Flut sei graues Haar. 25 Auf Erden gibt es seinesgleichen nicht, / gemacht, um sich nie zu fürchten. 26 Alles Hohe blickt es an, / König ist es über alle Stolzen.

Hiob 41 | Český ekumenický překlad Einheitsübersetzung 2016